„Neodsuzuji tě. Jdi a už nehřeš.“
V evangeliu k Ježíši přivlekli ženu, kterou podle židovského zákona mohli odsoudit k smrti. Ježíš však nereagoval. Sehnul se a prstem psal něco do prachu. Nevíme, co psal. Možná si jen tak čmáral. Možná psal slova židovského Zákona. Nebo hříchy těch, kdo ženu soudili. Možná naopak dobré skutky oné ženy. Ale možná sepsal všechna její provinění – která ve své moci mohl z prachu smazat. Aby tak mohla začít znovu. Nevíme, co psal. A asi to ani nemusíme vědět. Ale až zase budeme někoho soudit, představme si sami sebe v té scéně z evangelia: Co by Ježíš napsal o mně? Co chci, aby mi smazal, abych mohl začít znovu? Nakonec, když všichni žalobci odešli a žena zůstala s Ježíšem sama, řekl jí: „Neodsuzuji tě. Jdi a už nehřeš.“
Věci se dějí, i když tomu nerozumím.
Občas je něco jinak. Například přijde zatmění slunce. V postní době jsme pozváni, abychom dělali něco jinak. To sice trochu děláme, ale možná opačným směrem. S přibývajícím prožíváním doby by měl růst i počet těch, kteří jsou v Ježíšově blízkosti. Roste? Když byl Ježíš v Getsemanské zahradě a prosil apoštoly, aby s ním v jeho těžké chvilce byli, přemohl je spánek. Ježíš jim řekl: což jste nemohli aspoň chvíli se mnou bdít? Když přišli vojáci Ježíše zatknout, učedníky přemohl strach a utekli. Tedy až na jednoho a půl učedníka. Ježíš si přeje, abychom byli v postní době více s ním. Jsme, snažíme se nebo nás něco přemáhá? Nebo tvoříme těch jeden a půl učedníka, popřípadě více?
Do Otcovy náruče
V podobenství o milosrdném otci nebo jak jsme zvyklí říkat o marnotratném synu, potkáváme v zásadě jen tři postavy. Když sledujeme syny, oba ve své roli nějak selhávají, oba potřebují obrácení, aby porozuměli, co znamená otcova láska. Mladší neměl motivaci zůstat pracovat u otce. Je patrné, že by nebyl dědic. Měl lehkovážné srdce. Mnozí dávají za pravdu staršímu. Ale ani jeho srdce není zralé. Je spoutáno pocitem odpovědnosti za majetek a přes něj nevidí cenu života, svého ani bratrova! Se závistí a žárlivostí hledí na bratra, který si užíval… Starší bratr jen dře. Majetek mu neslouží, ale on slouží majetku. Jeho srdce je „těžké“.
„Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě.“ Možná jsme se už vydali do Otcovy otevřené náruče. Možná ji teprve hledáme. Možná teprve hledáme, proč bychom měli jít.
Postní doba – Nyní je doba příhodná, nyní je čas spásy
Ježíš vypravoval toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: `Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?‘ On mu však odpověděl: „Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.“ Dnešní doba se vyznačuje tím, že mnohá rozhodnutí, ne-li všechny, necháváme na poslední chvíli. Důvodů je více. Nebylo by správné, kdybychom tímto způsobem postupovali při slavení doby postní, Jubilejního roku, modlitby? Ještě mám čas, až za chvíli… Pán Bůh se k tomuto našemu tvrzení nevyjadřuje. Připomíná: „Nyní je doba příhodná, nyní je čas spásy:“ Ke každému z nás přijde a bude hledat ovoce křesťanského života.
Vstoupit do modlitby
Ježíš vyzval své učedníky, aby s ním vystoupili na horu a s ním se modlili. Modlit se s Ježíšem, to je pro ně nová zkušenost. Novou zkušeností s modlitbou je také to, co následovalo: před jejich zraky byl proměněn. Petr, Jakub a Jan viděli Ježíše se modlit, ale také vstoupili do Ježíšovy modlitby, mají na ní účast. Jsou svědky vizuální změny. Zároveň jsou pozváni dívat se na Ježíše jinak. Pohledem starozákonních velikánů – Mojžíše a Eliáše a pohledem nebeského Otce, který jim zjevuje, že Ježíš je jeho vyvoleným synem. Ježíš si přeje, abychom i my vstoupili do Ježíšovy modlitby – v různých situacích se modlili stejně, jako On. „Pane, je-li to možné, odejmi ode mne tento kříž“, „Velebím Tě, Pane nebe i země.“ Ježíš si přeje, abychom modlitbou, kterou nás naučil, byli také proměňování.
Postní doba
Vstupujeme do postní doby. Název „postní“ je možná zavádějící. Nejde ani tolik o odříkání, i když si máme během této doby odepřít něco z našich požitků. Postní doba je především časem velké duchovní obnovy a duchovního růstu. V prefaci liturgie popeleční středy je tato chvála postu: „Když se postíme, obnovuješ v nás kázeň a obracíš nás k sobě. Dáváš nám sílu, abychom nad zlem zvítězili skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ V jiné postní prefaci se modlíme: „Pro své děti jsi ustanovil čas duchovní obnovy, aby svobodné od kvasu hříchu, prožívali události v tomto světě vždy s tváří upřenou k dobrům věčným.“ Postní doba není dárkem, kterým bychom obdarovávali Boha tím, že se něčeho zřekneme, něco se navíc pomodlíme, ale darem, který nám daruje Bůh, který, jak doufá, přijmeme.
Vzít vážně postní dobu, do které vstoupíme za několik dní, znamená vzít vážně Slovo, které nám v postní době adresuje Bůh. On sám nás nejúčinněji provede postní dobou k žádoucímu cíli. Nejde v ní o samoúčelné umrtvování, nápadná vnější gesta kajícnosti, bezduché přidávání modliteb, do sebe uzavřený postoj, to můžeme vnímat jako těžké, až odpudivé břemeno. Takové prožívání označuje Bůh jako klamný půst, ve kterém On nemá zalíbení. Je to půst kdy člověk sbírá „body“. Bůh cílí půst, ve kterém má zalíbení k pokoji, smíru s Bohem i lidmi, k proměně vztahů a srdce. Evangelium dnešní neděle k nám mluví o malém, či větším předmětu v našem oku, který brání správnému vidění. Oko se proti cizím předmětům brání slzami. Kéž slzy pokání vyplaví vše cizí z naší mysli a z našeho srdce.
Těžký, ale možný
„Ježíš řekl svým učedníkům: „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují.“ Možná řekneme: to je velmi těžký, až nemožný požadavek. Nezapomínejme ovšem, že Ježíš tato slova hlásal jako evangelium – radostnou zvěst. Radostná zvěst říká, že je možné přátelství a vzájemnou lásku obnovit. Aby se nemožné stalo možným: Ježíš v Eucharistii se nám dává, jak kus chleba. A my se denně máme učit této eucharistické formě lásky. Měnit zlo na dobro skrze oběť přinášenou v Duchu Svatém. Prosme Ducha Svatého, aby v nás působil a pomohl nám stát se jeho hodnověrnými svědky pro svět kolem nás. A pak nezapomínejme, že jsme dětmi jednoho nebeského Otce.
Poutníci naděje
Již téměř 2 měsíce prožíváme /neprožíváme/ jubilejní rok. Papež František nás zve, abychom se stali poutníky naděje. Být poutníky naděje, to je naše konkrétní místo v jubilejním roce. Co znamená být poutníkem naděje? Pro nás křesťany to znamená přinášet lidem Ježíše. On je naší nadějí. Můžeme to udělat mnoha způsoby. Skutkem lásky, povzbudivým, laskavým, slovem, které rozveselí, dodá odvahu, modlitbou. Svatý Jakub píše, abychom se modlili jeden za druhého.
„Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.“ Jer. 17,8
Zajeďte na hlubinu
Myslím, že je třeba znovu objevit Boha Otce a jeho otcovskou lásku. Myslím, že je třeba znovu objevit Ježíše Krista, jako Pána a Spasitele. Myslím, že je také třeba objevit Ducha svatého, Pána a dárce života. Kde začít? Snad zřetelným znamení kříže, který děláme na sobě a doprovázíme slovy: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Snad chválou Trojjediného Boha, slovy: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému.
„Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ Co tím Ježíš myslí? Patrně to není výzva k prohloubení našeho duchovního života. Spíše jde o starost o druhé. Více zde rezonuje Ježíšovo slovo: V hlubinách tohoto světa, s láskou, „získávejte mi za učedníky všechny národy.“ Získávat mohou ti, kteří jsou získaní.
Hromnice
Simeon, člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“
Pán si přeje, abychom také my viděli a přijali Ježíše jako Mesiáše, již za našeho pozemského života. Když uvidíme Ježíše zde na zemi, když ho přijmeme do své náruče, do své mysli i srdce, nebude nám při vstupu do věčnosti cizím. Simeon vzal Ježíše do náruče a velebil Boha. Toto není jen popis události, ale popis toho, jak jedná láska.
Naše zapálené svíce jako by jen dokumentovaly Simeonova slova: Kristus je Světlem pro všechny bez rozdílu. I dnes, ba právě dnes! Je světlem i pro nás, naši rodinu, naši zemi.
Proč?
Proč tolik lidí následovalo Ježíše? Zástupy následovaly Ježíše, protože žasly nad jeho učením. Jeho slova vzbuzovala v jejich srdci úžas z toho, že našly něco dobrého, velkého. I jiní hlasatelé promlouvali, avšak lidé je neoslovovali. Proč?
Pasáž z proroka Izaiáše, kterou četl Ježíše v synagoze, vznikla před několika staletími. Vznikla v době duchovní i hmotné nouze. Ježíš tento text přenáší do jeho i naší současnosti slovem „dnes“. Ve starodávném textu nachází lidé něco, co se jich hluboce dotýká. Některé pobouří, jiné naplní radostí. Boží slovo pod vlivem Ducha svatého, zůstává vždy platné, je stálým dnes. Modlitba „přijď království Tvé“ umožňuje, aby bylo slovo Boží – Boží království přijato.
Zázraky
I zázraky mají svá pravidla. O tom nám svědčí i dnešní evangelium, které nás přivádí na svatbu do Galilejské Kány. „Evangelista, zázrak proměnění vody ve vínu označuje jako počátek znamení, které Ježíš vykonal, tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili.“ Svatebčané ani Maria Ježíše nežádali o zázrak. Jen Maria řekla Ježíšovi o nedostatku, který zaváněl velkým průšvihem a ostudou. Řešení nechala na Ježíšovi. Je to něco jiného, než to neustálé: Ježíši dej, pomoz, udělej. Nakolik v těch našich žádostech myslíme na to, aby tím, co bude, byl oslaven Bůh?
Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte džbány vodou!“ V situaci, kdy potřebují víno, mají dělat nesmyslnou činnost, nosit vodu. Přesto poslechnou, i když nerozumí. Kolik nanosili vody, tolik bylo vína. Nosit vodu je naše práce. Kdy a jak se z toho stane víno, je zase věc Boží.
Být plný očekávání
Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“ Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch Svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ Lk 3,15-16.21-22.
Křest je výjimečným okamžikem zjevení a přítomnosti Ducha svatého v osobě Ježíše. „Když byl Ježíš pokřtěn a modlil se,“ otevřelo se nebe. Hlas z nebe ohlašuje i identitu každého, kdo je pokřtěn a modlí se.
Co byste chtěli?
Slavnost Zjevení Páně je událost, kdy lidé poznali, že Bůh přišel na zem, že je blízko nich. To není vůbec samozřejmé, je to důvod k velké vděčnosti a chvále. Přidáváme se ke dvěma učedníkům, kteří jdou za Ježíšem. Ježíš se ptá učedníků i nás: Co byste chtěli? „Mistře, kde bydlíš?“ Zeptají se učedníci. Ježíš nezdědil dům po Marii a Josefovi, nemůže jin tedy dát adresu. V Nazaretě byl Ježíš nepřijatý, z města vyhnaný, vládnoucí vrstva ho chtěla zabít. Ježíš měl mnoho přátel, kde přebýval, kam se rád vracel. V chrámě byl jen několikrát, tedy ani chrám není místo, kde by bydlel. Ježíš bývá tam, kde ho chtějí přijmout. V domovech, v srdcích lidí. U vás?