Maranatha, přijď Pane Ježíši.
Ježíš řekl svým učedníkům: „V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.“ Konec popisovaný v evangeliu velkou radostí na první pohled nenaplní. Křesťané v prvotní církvi, když si vyslechli úryvky, kterým jsme i my naslouchali, se s velkým pokojem začali modlit a vzývat Pána slovy: Maranatha, přijď Pane Ježíši.
Kdo dal více
Ježíš se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice.“ Ježíš si zavolal své učedníky. Volá je, aby pozorovali, čeho si ani nevšimli a co ostatně považují za nicotné. Bez Ježíšova upozornění by si chudé vdovy ani nevšimli. Proč také? Když jdeme do chrámu na mši svatou, Ježíš chce, abychom viděli i to, co je skryté. Může se nám totiž stát, že projdeme určitým rituálem, zazpíváme si svoji oblíbenou píseň – udělali jsme všechno. Ježíš chce, abychom viděli, vnímali a prožili dar vykoupení, hloubku zmrtvýchvstání, abychom vstoupili do Ježíšova srdce, aby bylo naše srdce živým místem setkání, chrámem posvěcení. Pane, co skrytého mi chceš dnes ukázat?
Pohled do budoucnosti
Věřím v Ducha Svatého, který utváří svatý Boží lid – církev, v odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Přičemž svatý neznamená bezchybný, ale lid, který patří Pánu. Realitu vzkříšení a věčnosti, není snadné lidsky pochopit. Proto nás Ježíš, spíše do této reality, svým slovem a životem uvádí. Předkládám několik vět, od různých autorů, k zamyšlení. „Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých“ – „A pak už navždy budeme s Pánem. – Těšte s tím, co jsem vám řekl.“ – „ Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám. – Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!“ – „Dívám se do budoucnosti, kde bych chtěl prožít svoji věčnost“.
Viděl víc
Bartimáios byl slepý, neviděl. Fyzické oči mu nesloužily. Zdá se ale, že v tuto chvíli viděl daleko více, jiným, než obvyklým zrakem. Tento příběh z evangelia mi připomíná příběh jiného člověka. Jmenoval se František a také byl slepý. Slepá byla také jeho máma a sestra. Přišel jsem k nim na návštěvu v době, kdy v kostele byla mše svatá. Oni byli v ten čas nemocní, proto zůstali doma. Mluvili jsme o věcech víry, když zazněl z věže kostela zvon, který ohlašoval, že právě probíhá proměňování. „Pane faráři, mlčte, nyní je zde někdo důležitější“, řekl František. A všichni poklekli směrem ke zvuku zvonu. Nic nežádali, jen se radovali z Ježíšovy blízkosti. Jejich oči byly ve tmě, ale srdce a mysl vidoucí.
Nevíte, oč žádáte
Apoštolové přichází za Ježíšem a říkají: Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme. Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ Apoštolové přichází za Ježíšem, aby vynikli, aby měli úspěch. Ježíš jim neříká, že je to špatně. Říká však docela prostě: „Nevíte, oč žádáte.“ Všichni touží v životě vyniknout, ale jen málo je těch, kdo mají úspěch. Pán Ježíš dává možnost vyniknout všem, ale musíme změnit názor na to, co je velikost. Naučit se to od něho samého. „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ I my jsme pozváni, nejen tuto misijní neděli, abychom jeden druhému sloužili celým svým životem. Služme Pánu s radostí.
Co mám dělat?
V jedné anekdotě se vypráví o bankovkách, které přijdou k nebeské bráně a dožadují se vstupu. Na řadu přijde stokoruna. Když ji uvidí svatý Petr, řekne: Pojď dále, tebe přece znám z kostela. Stovka vstoupí. Pak přijde na řadu dvoustovka, pětistovka, tisícovka a všechny slyší od svatého Petra totéž. Když přijde na řadu dvoutisícovka, která si o sobě myslí, že určitě bude přijata, protože má krásný vzhled a velkou hodnotu, Petr jí řekne: A ty jsi kdo? Tebe z kostela neznám. Evangelium dnešní neděle nás učí, že do nebe může vstoupit ten, kdo dokáže opustit svůj svět bohatství, představ, svých plánů, kdo neuzavírá Boha do prostoru toho, co mě to „moje dovolí“. Pán Ježíš říká: kdo chce… opusť svoji závislost… následuj mě…
Není dobré, aby byl člověk sám
„Není dobré, aby byl člověk sám.“ Aby nebyl, vždy záleží na tom, nakolik si uvědomujeme, že máme v srdci toho druhého své místo a kolik místa mají, ti druzí v našem. Text evangelia hovoří o manželství. Proto: každý den by měli manželé spočinout aspoň na chvíli v přátelském objetí, projevit si úctu a lásku. Každý den by si měli říct něco hezkého. Každý den by se měli spolu pomodlit a dát sobě a svým dětem požehnání. Pak mají naději, že jejich vztah bude krásný a pevný a obstojí ve zkouškách, které by mohly přejít v krize. A než krize řešit, je lépe jim předcházet.
Duchovní dědictví
„Srdečně vítám poutníky z České republiky, kteří přijeli do Říma u příležitosti svátku svatého Václava. Kéž vám příklad hlavního patrona českého národa, který byl velkým svědkem víry, pomůže uchovat vaše duchovní dědictví a předat je vašim dětem! Žehnám vám i vašim rodinám. Pochválen buď Ježíš Kristus!“ /papež František./
O čem jste cestou rozmlouvali
O čem jste cestou rozmlouvali, k čemu směřovaly vaše myšlenky, co vyhledávaly vaše oči, po čem toužilo vaše srdce, když jste byli na cestě života? To jsou otázky, které mohou zaznít i v závěru našeho pozemského putování, když ho uvidíme tváři v tvář? Apoštolové tenkrát mlčeli, protože mysleli na sebe a svoji kariéru. Myslím, že zazní ještě jedna otázka: A znáš mě? Možná odpovíme spolu s lidmi z evangelia: Jasně. U nás byl velký kostel, dříve do něho chodilo mnoho lidí, dnes méně, ale pořád je to dobrý. A také se ve škole učilo náboženství až do deváté třídy. Tenkrát těm lidem z evangelia Ježíš odpověděl: Já vás neznám, jděte ode mě. A oni si řekli: kde se stala chyba? Chyby nás vedou k tomu, abychom se z nich poučili.
Důležitá otázka
Otázkou k pravdě. Člověk poznává, posuzuje, odpovídá na otázku i podle toho, jaký je. Když jdou ve městě, dva nebo tři lidé stejnou ulicí, někdo se zastaví u výkladu s oblečením, jiný s uzeninami, další si více všimne pořádku, další pak jak se lidé oblékají. Někomu je toto všechno jedno, kráčí ulicí a zabývá se svým světem. Když Ježíš dává apoštolům otázku: Za koho mě lidé pokládají a za koho mě pokládáš ty, nejedná se o anketu, názor, větší počet získaných hlasů, ale o správnou odpověď. Ten, který ví, kdo je Ježíš, nebeský Otec, dá milost poznání Petrovi. Z jeho úst zazní: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého. V „názorovém“ světě je někdy velmi obtížné hledat pravdu. Naštěstí víme, kam se při hledání obrátit.
Effata
Vypráví se, že na dveře poustevny zaklepal žebrák a prosil o kousek chleba. Protože poustevník neměl žádné jídlo, dal mu velmi cenný prsten. Žebrák si dal prsten na prst, nevěděl, co jiného by s ním mohl udělat. Dál trpěl hladem. Po čase se poustevník dověděl, že žebrák dále žebrá i s prstenem na ruce. Vyhledal ho a řekl mu: uvědom si, že prsten, který nosíš na ruce je velmi cenný. Prodej ho a za peníze, které získáš, můžeš žít po celý svůj život, aniž bys trpěl hladem. Možná se i my podobáme tomu žebrákovi. Dary, které od Pána Boha dostáváme, si ani neuvědomujeme nebo je neumíme správně použít. Možná i my potřebujeme, aby se Ježíš dotkl našeho srdce, našich očí, uší, našeho jazyka a vyslovil: Effata!
Bůh je blízko
„Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme?“ Jsme křesťané, poznali jsme a poznáváme Pána Ježíše. Poznávání, život s ním a uchovat si víru v něho je naší prioritou. Při každé mši svaté slyšíme ujištění „Pán je blízko, je s vámi, “. Je s námi skrze zachovávaná Božích ustanovení a tehdy, když máme čisté srdce. Čisté srdce nutně neznamená bez hříchu, ale název vyjadřuje touhu po sjednocení s Bohem. Je moudré si toto na počátku nového školního roku připomenout. Co děti ze školního prostředí přinesou domů? Jistě nové poznatky, přátelství, ale také jiný svět hodnot a pohledů a nový slovník. Jak mohou chránit děti rodiče a všichni, kterým záleží skutečných hodnotách, na opravdové lásce? Doprovázejte děti modlitbou a žehnejte je.
Také chcete odejít?
Během srpna se četlo na pokračování z Janova evangelia o chlebu života, o důležitosti a nezbytnosti jíst Ježíšovo Tělo a pít jeho krev, a tak získat spásu. Izraelité byli z těchto slov zděšeni. Bylo to mimo jiné i proto, že jíst lidské tělo bylo židům přísně zakázáno. Také si kladli otázku: „Jak nám může dát jíst své tělo?“ Mnoho učedníků odešlo, protože nenacházeli uspokojivou odpověď. Ježíš se obrací na své učedníky a ptá se: A co vy? Také chcete odejít? Za všechny odpověděl jeden z nich: Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Mesiáš, ten, na kterého čekáme. Jak to Ježíš myslel s přijímáním jeho těla a pitím jeho krve? Plně to můžeme pochopit ve světle velikonoční večeře a událostí, které následovaly. Místo, kde v Ježíšově učení chybí logika, nahrazujeme vírou. Proto prosme i v přípravě na mši svatou o víru a Ducha svatého.
Kam budeme směřovat
„Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky a chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Zdá se i nám, že to, co Ježíš říká, je nemožné? Možná i my bereme toto slovo s rezervou nebo chceme, jako lidé tehdy, odejít od Ježíše, protože se nám vše jeví jako nelogické. Dříve, než bychom to udělali, uvažujme: Co by to bylo za Spasitele, kdyby mluvil jako ostatní lidé, kdyby uměl udělat jen to, co ostatní? Pravdivost Ježíšových slov poznáme tím, že je s vírou přijmeme. Přijímáním eucharistie dostáváme zde na zemi sílu přemáhat vše zlé, vytváříme společenství. Kam budeme směřovat, když budeme v čase umírání nasyceni chlebem života, když mu dovolíme, aby plně ovládl naše srdce?
S chlebem života v srdci
Ježíš nás dnes učí, abychom prožíváním jeho chleba – Eucharistie, směřovali k věčnosti a cestou pamatovali na ty, kteří nás tam předešli, také na ty, kteří se teprve budou rozhodovat, jakou cestou se v životě vydají.
Pane Ježíši, děkuji Ti Za chléb života, děkuji Ti, že se mi v tomto chlebě dáváš, abych mohl žít věčně. Chci Tě častěji přijímat a jednou, až se bude můj pozemský život chýlit ke konci, chci Tě přijmout, abych mohl s tebou žít věčně.
Chléb z nebe
Pokrm může být lákavý napohled, může na sebe upozornit svou vůní, velkou roli sehrává chuť. Ale nic z toho nám nedodá síly pro život. Přeměnu pokrmu v sílu zajišťuje trávicí aparát. Při mši svaté dostáváme nabídku ze stolu slova – „slova se mi stala pokrmem“, přeměna se odehrává v nás, našem srdci. Druhá nabídka je z eucharistického stolu – „kdo jí tento chléb a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“. A co když v nás k této proměně – přeměně – nedojte? Apoštol varuje před nehodným svatým přijímáním, což může být jedna z příčin. „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.“
„Pane, ty jsi pro nás udělal takový zázrak, jak se ti můžeme odvděčit?“
„Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat.“ Lidé viděli zázrak a dostali nápad: uděláme Ježíše králem. Ať se o nás stará, ať nás živí, ať nám slouží. Místo aby se vděčností ptali: „Pane, ty jsi pro nás udělal takový zázrak, jak se ti můžeme odvděčit?“, hledají způsob, jak využít Ježíšovy moci pro svůj prospěch. A to, co se stalo na břehu Galilejského moře se stává i dnes. Každý den dělá Bůh zázraky, aby nás povzbudil ve víře a probudil v nás touhu mu sloužit. A my, místo abychom se ptali: „Pane, ty pro mě děláš tolik věcí, co mohu udělat já pro tebe?“ tak se necháme strhnout sobectvím a voláme: „Výborně Ježíši, udělal jsi zázrak, přidej další.“ A když nás hned nevyslyší, tak se od něj odvracíme.
Odpočívej, abys došel
Na jedné lavičce v horách bylo napsáno: „Odpočívej, abys došel.“ Život je náročná cesta do nebe. Ježíš to ví. A proto nám nabízí pomoc. A každý, kdo se naučí v jeho blízkosti odpočívat, zjistí, že ho to nezdržuje, ale naopak přibližuje k nejvyššímu životnímu cíli.
Kéž bychom i my modlitbu a účast na duchovních akcích vnímali jako důležitou součást našeho života. Kéž bychom se je naučili prožívat jako odpočinutí v Pánově blízkosti. On ví lépe než kdokoli jiný na tomto světě, jak nám je a co potřebujeme. A jediné, co potřebuje k tomu, aby nám mohl pomáhat je chvíle našeho času a naše otevřené srdce.
Jaké nás chce Bůh mít
„Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce.“ Není špatné si připomenout, jaké nás chce mít Bůh.
Na to nejsme zvyklí
Chlubit se slabostmi, slabými místy v našem životě, osobními prohrami, upadáním do stále stejných neřestí, mnohými slabými místy v našem životě? To nezní dobře. Kde ten apoštol Pavel žije? Nebo snad ví více, než téměř všichni lidé na světě? Řekl bych, že žije o „krok před ostatními, kteří se snaží nedokonalosti, slabosti retušovat skrýváním a mlčením. Nejde o to vytahovat se nezdary a slabostmi, ale apoštol přišel na to, jak to nedokonalé a slabé pojmout a nechat Boží milostí proměnit. Dovolit Pánu Bohu, aby do nich vstoupila Boží moc. Apoštol svědčí o tom, jak se z pronásledovatele stane hlasatel Boží moci.
Ježíš má svůj čas, kdy koná
Když někdo zavolá na tísňovou linku, že je nějaký člověk ve velkém ohrožení života, mnozí se dávají do pohybu, spěchají. Za Ježíšem přišel představený synagogy. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš se sice vydává na cestu, ale nepozorujeme, že by nějak spěchal. Dokonce se zdržel s nějakou ženou, která tam kvůli nemoci neměla co dělat. Jairos to mohl mít Ježíšovi za zlé, když dceruška zemřela. Proč nechává Ježíš zajít věci hodně daleko? Lidé znali Ježíše jako velkého léčitele. Ježíš ukazuje, že může dát více. K tomu je potřeba velká víra. V našich kruzích by nemělo platit rčení: Tomu už ani Pán Bůh nepomůže.“ On může vždy, ale hledá u lidí víru.
Co asi z toho dítěte bude?
Lidé, na Janovo zrození, reagovali tím, že si kladli otázku: „Co asi z tohoto dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním.“ V závěru školního roku, zvláště u dětí devátých tříd, přemýšlíme o budoucnost našich dětí. Spolu s nimi procházíme procesem hledání té správné volby. Zajdeme do školy, kde je den otevřených dveří, přemýšlíme, v jakém oboru se mohou plně rozvinout dary a schopnosti, které dítě má, doptáváme se. V podtextu rezonuje: aby se v životě mělo dobře, aby bylo úspěšné. Když se narodil Jan Křtitel, bylo to mimořádné, lidé si kladli otázku: „Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním.“ Můžeme udělat něco proto, aby byla i s našimi dětmi, aby s tím, který plánuje budoucnost, byly i naše děti?
Ježíš kázal tak, aby rozuměli
Evangelista v závěru dnešního úryvku říká: Ježíš jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Události z běžného denního života, které při vysvětlování spojoval s Božím královstvím, byly pro ně srozumitelné. Také jim všechno vysvětloval. V prvním podobenství Ježíš zdůrazňuje kontrast mezi naší nečinností a Boží činností. Jakoby chtěl říct, Boží království není tvořeno našim konáním, ale Boží mocí ukryté v malém semeni. Aby mohlo působit Boží království v našich srdcích, potřebuje naši oddanost, potřebuje, abychom přijali svoji závislost na něm. Jinak řečeno: být pasivním v Božích rukou. Druhým podobenstvím Ježíš zdůrazňuje zdánlivou nepatrnost Božího království. Ježíš odpovídá učedníkům na otázku: proč je to společenství tak malé? Protože Boží království nesmíme nikdy spojovat s kvantitou, triumfalismem, publicitou. Podobenství je obrazem Ježíšovy chudoby, nepatrnosti, jeho životní cesty, moudrosti, vztahu k nebeskému Otci.
Volám k Tobě, Hospodine
Možná jsme v hloubi duše zakusili zkušenost hříchu. Jak rádi bychom vrátili čas, ale to nejde. Vrátit čas nejde, ale Bůh má moc uzdravit zlo i hřích. Bůh nás neustále hledá, spolu s žalmistou k němu volejme:
„Z hlubin volám k tobě, Hospodine, – Pane, vyslyš můj hlas! – Tvůj sluch ať je nakloněn – k mé snažné prosbě!
Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, – Pane, kdo obstojí? – Ale u tebe je odpuštění, – abychom ti mohli v úctě sloužit.
Doufám v Hospodina, – duše má doufá v jeho slovo, – má duše čeká na Pána – více než stráže na svítání. Více než stráže na svítání – ať čeká Izrael na Hospodina, – neboť u Hospodina je slitování, – hojné je u něho vykoupení. – On vykoupí Izraele – ze všech jeho provinění.“ (žalm)
Někteří, kteří mu patří, ho nepřijali.
Když čteme dnešní evangelium, nemůžeme si nevšimnout, jak farizeové a učitelé zákona hledají na Ježíšovi chybné kroky, aby ho mohli obžalovat a navždy umlčet. I dnes se mnoho lidí dívá na církev a hledají, z čeho by ji mohli obžalovat. Není těžké najít skutečné chyby. Tak jak tehdy, i nyní se lidé snaží, aby Ježíš z veřejnosti zmizel. Může se stát, že dokonce zmizí, protože ti, kteří mu patří, ho ve skutečnosti nepřijali. Tak se nám dnes nabízí otázka: Miluješ Ježíše a chceš být s ním, anebo ho jen potřebuješ? Máš ho rád? Možná již víš, že potřebuješ Ježíše, jako jsi kdysi potřeboval svou matku. Možná již víš, že Ježíš potřebuje tebe, aby mohl promlouvat k tomuto světu.
Trojice
Jedna paní v domově důchodců říkala svým dětem, které ji přinesly k narozeninám obrovskou kytici růží: „Kdybyste mi raději každý den zavolaly. To by mě potěšilo mnohem víc, než když mi jednou za rok uspořádáte oslavu.“ Každodenní vztah lásky, zájem a věrnost, to je největší poděkování, které můžeme Bohu dát. Aby se nám to dařilo, můžeme k tomu využít dvě modlitby, které nám Nejsvětější Trojici připomínají. Tou první modlitbou je znamení kříže: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ Kdykoli toto znamení činíme, konejme ho s úctou, soustřeďme se na něho. Mysleme na ty, jejichž jména vyslovujeme. A druhá modlitba je: „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky a na věky věků. Amen.“ Kéž je vždycky oslavou Boží. Modleme se ji často a děkujme jí Bohu za všechno, co nám dává.
Duch svatý je Pánem i dárcem života
„Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků.“ Duch svatý je Pánem i Dárcem života. Papež František říká: „Jak by nám prospělo každodenní užívání tohoto života budiče. Po probuzení říct: Přijď Duchu svatý, přijď do mého srdce, přijď do mého dne.“
Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se:
„Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.
Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“ Jan17,11-19.
Ježíš řekl
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Jan 14,1-6 Nepřeslechněme: Ježíš říká, jdu vám připravit místo. Na otázku, jak do nebeského domova doputujeme, Ježíš odpovídá: Já jsem cesta, pravda a život.
Naše srdce v nebi
Křesťané jsou lidé, kteří žijí s nohama na zemi, ale srdcem v nebi. Mějme na mysli, aby naše srdce bylo stále u Boha v nebi, aby On kráčel s námi po zemi. K tomu, nemusíme být dokonalí, ale s dokonalým se spojit. Domnívám se, že o tom Ježíš mluví, když říká: Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce.
Chceme
Co nás snad nejvíce bolí, je lhostejnost, nezájem cynismus a pohrdání. Ježíš se ale představuje v obraze dobrého pastýře, který nás zná, zajímá se o nás, přeje nám, podobně jako se pastýři starají o své ovce. Říká to velmi jasně: Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Chce, abychom měli plný podíl života jednou v nebi, ale také abychom žili naplno už zde na zemi, pro druhé a s druhými. Abychom ho následovali a vzali jeho starost za svoji. Mohou se objevit i pastýři, kteří pracují za mzdu a na ovcích mu nezáleží. Ježíš je nazývá zloději. Kteří to jsou v mém životě, co zabíjejí a působí zkázu, především ve vztahu s Ježíšem?
Podívejte se
Do rozrušení, strachu, pochybností, zděšení učedníků, říká Ježíš: Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: Dotkněte se mě a přesvědčte se. Jsem to já! Ježíš bude i nadále ukazovat své rány, které jsou symbolem porušení smlouvy, zklamané lásky, zrady někoho blízkého. Ale také veliké lásky Boha k nám lidem. Až se Kristus vrátí, na konci času, nebude mít v ruce kamenné desky desatera, nebo texty blahoslavenství, ne, že by to nebylo důležité, ale bude ukazovat své rány. Jeho ranami jsme uzdraveni. Když Ježíš ukazuje své rány, spojuje toto gesto se slovy: „Pokoj vám.“ Jeden z jeho učedníků následně, při pohledu na ně, vyslovuje vyznání: „Pán můj a Bůh můj.“
Pán můj a Bůh můj
„Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.“ Dnešní evangelium nás vrací zpět do večeřadla. Je nedělní podvečer, Ježíš vstal z mrtvých. Ve večeřadle nepanuje žádná slavnostní nálada. Ta se mění, když Ježíš stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
Prožívejme i my radost z Ježíšova zmrtvýchvstání, zadost z daru Božího milosrdenství a daru pokoje. Do všech dní si odnesme ujištění, že Ježíš je mezi námi. Přibližme se ke Kristu přítomnému v Eucharistii a slovy apoštola Tomáše vyznejme: „Pán můj a Bůh můj.“
Velikonoce
„Bratři! Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.“
(1. Korinťanům 1 Kor 5,6b-8)
Ježíš pro nás vyšel z hrobu, vstal pro nás z mrtvých, aby přinesl život tam, kde byla smrt, aby začal nový příběh tam, kde byl kámen odvalený. U Ježíše, ale také u Lazara začal nový příběh života tehdy, když byl nejprve od hrobu odvalený kámen. Velikonoce pro nás také znamenají nový příběh našeho života. Proto na to mysleme…, proto usilujme…
Je to možné
Když Ježíš seděl se svými učedníky, v duchu se zachvěl a s důrazem prohlásil: „Amen, amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Učedníci pohlíželi jeden na druhého v rozpacích, o kom to říká. Každý z učedníků se Ježíše ptá. Učedníci nenaléhají na Ježíše, aby jim řekl, co ještě ani sami o sobě neví. Ptají se, protože i postoj zrady je možný, jsou si toho vědomi.
Pane, rádi bychom viděli Ježíše.
Poutníci se obrací na Filipa a Ondřeje se žádostí: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Ježíš se nevrací do minulosti, co řekl, udělal, ale hovoří o části života, která nastává. „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník.“ Tak jako pšeničné zrno musí nejprve zemřít, aby se mohlo plně rozvinout a posloužit lidem, jako pupen na stromě potřebuje jarní slunce, aby se mohlo rozvinout do plné krásy a k plnému užitku, tak je to i s námi lidmi. Umírání nese oběť, rozvinutí souvisí s milostí.
Neboť tak Bůh miluje svět
Při označování popelem, na počátku postní doby, zazněla slova: „Pamatuj člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš.“ Papež František říká, že nánosy popela překrývají křestní milost a nový život, který jsme na křtu dostali. Čas svatopostního snažení je příležitostí, aby žhavé uhlíky, pod nánosem popela znovu vzplály, aby se naše víra znovu rozhořela, což se projeví horlivostí pro Boha, horlivostí pro spásu nejen vlastní, ale také druhých, horlivostí pro dílo spásy. Nedopusťme, abychom pod nánosy popela jen udržovali žhavé uhlíky. Usilujme o to, aby se žhavé uhlíky rozhořely v mohutný oheň Ducha svatého. Začněme s ujištěním: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“ „Bůh si mě zamilovat a za mě se obětoval.“
Co je spásonosné
„Pán s vámi! I s tebou. Vzhůru srdce! Máme je u Pána. Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci! Je to důstojné a spravedlivé. V pravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože.“ Tato slova nám nejsou cizí. Při každí mši svaté se stáváme součástí tohoto dialogu. Za krátký čas po zaznění dialogu se staneme svědky spásonosné události proměnění chleba v Tělo Ježíše a vína v krev Ježíše. Tělo a krev Ježíše je spásonosný pokrm i nápoj. Je to Ježíšovo Tělo obětované za život světa. Nezapomeňme na „vzhůru srdce“, pozvedněme srdce – buďme přitom. Spásonosná je i chvála Boha. A to všechno, při každé mši svaté, v domě Otce, kde se modlíme.
Blahoslavení, kteří vidí
Ježíš pozval k proměnění na hoře své učedníky ještě za svého pozemského života. Byl to pro ně velký zážitek. Takového Ježíše ještě neviděli ani neznali. A navíc ještě slyšeli hlas z nebe… Bůh umí člověka překvapit. Na hoře Tábor ještě učedníci ani netušili, že uvidí Ježíše proměněného ještě jednou. Při poslední večeři se budou dívat na kousek chleba, o kterém Ježíš řekl: Toto je moje Tělo, které se za vás vydává. Také z Ježíšových rukou přijmou kalich s vínem, o kterém řekl: Toto je má Krev, která se prolévá za vás na odpuštění hříchů, toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku. Pohled do nebe, skrze Ježíše proměněného, zažili učedníci jen jednou. Blahoslavené oči jsou ty, kteří vidí, co vidíte.
Postní doba
Sestro, bratře, já, ty, každý z nás, jsme milováni věčnou láskou. Jsme popel, na který Bůh dechl svůj dech života, jsme země, kterou vytvaroval svýma rukama (srov. Gn 2,7; Ž 119,73), jsme prach, z něhož povstaneme k nekonečnému životu, který je pro nás připraven navěky (srov. Iz 26,19). A jestliže v popelu, kterým jsme, hoří oheň Boží lásky, pak zjišťujeme, že jsme touto láskou prodchnuti a že jsme povoláni k lásce: milovat své bratry a sestry, být pozorní k druhým, žít soucitem, projevovat milosrdenství, dělit se s potřebnými o to, co jsme a co máme. Proto almužnu, modlitbu a půst nelze redukovat na vnější praktiky, ale jsou to cesty, které nás vedou zpět k srdci, k podstatě křesťanského života. Umožňují nám objevit, že jsme popel milovaný Bohem, a činí nás schopnými rozestřít stejnou lásku na „popel“ tolika každodenních situací, aby se v nich znovu zrodila naděje, důvěra a radost. (papež František)
Nenecháváme ji ležet ladem?
K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci, buď čistý!“ Svoji přítomnost a působení vložil Ježíš do svátosti nemocných. Svatý Jakub ji představuje těmito slovy: „Bratři, vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ (Jak 5,13-16) Žasnu, jaké velké účinky má svátost nemocných. Nenecháváme ji ležet ladem?
Jobova rodina
Starozákonního Joba máme spojeného s někým, kdo prošel utrpením, ale také mnoha otázkami, které se utrpení člověka týkají. Co se o Jobovi moc neříká, je napsáno v první kapitole biblické knihy. „Jób; byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. Jeho synové strojívali doma hodokvasy, každý ve svůj den, a zvali i své tři sestry, aby s nimi hodovaly a pily. Když uplynuly dny hodokvasu, Jób pro ně posílal a posvěcoval je. Za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich; říkal si totiž: „Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu.“ Tak činil Jób po všechny dny.“ Říkám si: Proč je na počátku knihy, která pojednává o utrpení a důvodech text, který je o něčem úplně jiném?
Životní styl a směrování Dona Boska.
„Sejdeme se v nebi“, to je směřování. Nevytratilo se nebe z našeho slovníku a života vůbec? Pokud ano, ztrácíme směr i cíl. „Měsíční svátá zpověď“. Don Bosko mluvil nejen o dobré svaté zpovědi, ale i dobré přípravě – jako kdyby to byla tvá poslední. Při dobré sv. zpovědi jde i o lítost a dobré předsevzetí. „Úcta k Eucharistii“. Don Bosko vybízel nejen k časté účasti na mši svaté a přístupu ke svatému přijímání, ale i k návštěvě Ježíše mimo bohoslužeb – adoraci. Boží království je mezi vámi, říká Ježíš. Také říká: „Pojďte ke mně.“ Učme se být s Ježíšem stále. To je věčnost. „Úcta k Panně Marii, Pomocnici křesťanů“. O tom by mohl Don Bosko dlouze vyprávět. Panna Maria nechyběla nikde, kde šlo o Boží dílo. Zázračně pomáhala i ve všedních záležitostech a je i dnes tam, kde jde o věc jejího syna. To znamená i u mě. „Úcta k papeži“. Don Bosko říkával chlapcům: Když nevíš co dělat, podívej se na papeže, co dělá on. „Buď dobrý, jak jen můžeš“. Co to znamená? Je mnoho učitelů, kteří říkají, jak žít. Světci ukazují, kam jejich životní cesta vede, čeho člověk dosáhne.
V Boží péči
Otec Antonín řekl: „Spatřil jsem všechny sítě Zlého rozprostřené na zemi a se zármutkem jsem se zeptal: Kdo jim vůbec bude moci uniknout? Zaslechl jsem hlas, který pravil: „Pokora“.
„Bez pokušení nepocítíme Boží péči o nás, nezískáme v něho důvěru, nenaučíme se moudrosti Ducha a Boží lásku v duši neupevníme. Před pokušením se člověk obracel na Boha jako cizinec, ale poté, co z lásky k Bohu obstál, aniž by se tímto pokušením nechal ovlivnit, jej Bůh považuje za toho, který mu dokázal, že jej skutečně miluje, a může mu proto dát odplatu, považuje ho za přítele. (Izák z Ninive)
Hospodinův záměr
Příběh proroka Jonáše, který nám bible předkládá, můžeme vnímat jako děj na pokračování. Prorok je vyzván Bohem, aby hlásal obrácení v nepřátelském hlavním městě Ninive. Jonáš ale nechce jít k nepřátelům s Boží nabídkou obrácení. Proto uteče před Bohem, ztroskotá, klesá až na dno… Hospodin svůj záměr nezmění. Znovu oslovuje Jonáše: „Vstaň, jdi do velikého města Ninive a měj tam kázání, které ti ukládám.“ Nové Boží volání k úkolu, přijetí poslání Jonášem a skutky obrácení přináší změnu. „Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.“ Ježíš, opakování výzvy k Jonášovi i lidem vysvětluje, když říká: „Bůh nechce smrt hříšníka, ale chce, aby se obrátil a žil.“
Setkání
„Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Odpověděli mu: „Rabbi“ – to přeloženo znamená Mistře – „kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne.“ (ev. sv. Jana)
Na otázku Ježíš neodpovídá: „Bydlím v Kafarnaum či Nazaretě“, nýbrž říká: »Pojďte a uvidíte« Nedává vizitku, nýbrž pozvání na setkání. Oni tedy šli a zůstali to odpoledne s Ním. Není obtížné si představit, jak sedí, kladou Mu otázky a především Mu naslouchají.
Otázka „kde bydlíš“, na první pohled banální, skrývá něco podstatného: učedníkům nestačí, že přijali slovo svědectví, nestačí, že následovali Krista. Oni touží po hlubším poznání Krista, po důvěrnějším společenství s ním. A právě „doma“ (tam, kde Kristus přebývá) je možné takové přátelství navázat.
Nový člověk
Po křtu je dítěti předáváno bílé rouchu s těmito slovy: Bůh tě oblékl v Krista a učinil z tebe nového člověka. Bílé roucho ať je znamením této důstojnosti. Rodiče a přátelé ať tě povzbuzují svědectvím slova i života, abys tuto důstojnost uchoval neporušenou navěky. Jsou kolem děti ti, kteří slovem i příkladem povzbuzují?
Přemýšlíme, jak často je naše bílé roucho pošpiněno rozhodnutími, cestami, které nejsou Boží. Jak uchovat roucho čisté až ke dni Ježíše Krista? Když se venku více ochladí, rodiče připomínají dětem, aby se více oblékli, aby tak důležité tělesné teplo vytvořené vnitřními orgány zůstalo. Podobně, když vnímáme, že přichází často pokušení, že častěji prohráváme, že naše bílé roucho je pošpiněné, je třeba se více obléct – v Krista.