Procházení postní dobou
17ÚNO
Publikováno 17.2.2021Autor admin
Farníci, bratři a
sestry.
Vstupujeme do doby postní. Tato doba má projít přes naše srdce, naše rodiny,
naši farnost. Pomocí nám může být i text, který zde bude zveřejňován. Několik
myšlenek bude zveřejněno před postní nedělí k prožívání po celý postní týden.
V postní době chceme konat i novénu před slavností svatého Josefa, jehož rok
slavíme.
V tomto čase jsme již začali s přípravami na obnovu interiéru našeho kostela.
Chceme obnovovat vnitřek kostela, ale také i naše nitro.
Postní možnost, úvodní slovo
Vypráví se: Mladí kluci se zeptali židovského rabína, kdy se Izraelský národ dostal do vyhnanství? Starý rabín, známý nejen pokročilým věkem, ale i moudrostí, odpověděl: vyhnanství začalo tehdy, když se národ přestal trápit tím, že je ve vyhnanství. Opravdové vyhnanství nezačíná tehdy, když člověk opustí svou vlast, ale tehdy, když v jeho srdci vyhasne palčivá touha po vlasti. Ve vyhnanství je ten, kdo zapomněl na svůj cíl, kdo zapomněl na nebe, které je naplněním jeho tužeb a nadějí.
Když někdo uteče z domu, z rodinného společenství, nabízí se otázka, co se tam stalo? Musí to být hodně zlé, když ti lidé spolu nemohou nebo nechtějí žít. Nejhorší je, když ani nechtějí, jeden druhého nevyhledává, aby si věci vyjasnili, zapomenou na sebe, někteří na domov.
Toto nebezpečí hrozí i nám:celé lidstvo bylo po prvním hříchu mimo společenství s Bohem, mimo domov. Také v moci zlého ducha. I když Bůh slíbil pomoc, nikdo si neuměl představit, jak pomoc přijde, jak přijde vysvobození. Je možné, že mnozí ani nevnímali, že v nějakém vyhnanství jsou, že potřebují pomoc, vždyť ďábel velmi šikovně využívá nabídku tohoto světa k tomu, aby v člověku vzbudil uspokojení se životem: „Máš co jíst, pít, máš střechu nad hlavou, práci, můžeš se bavit, tak nač ti je nějaké vysvobození? Nač ti je nějaký Mesiáš? Vždyť máš všechno, tak si užívej…“
Přijď Duchu svatý, naplň naši mysl, srdce, provázej naše kroky časem postní doby do Otcova domu.
Popeleční středa
Občas slyšíme: Sypu si na hlavu popel. Tato větu použije člověk, aby vyjádřil, že zapomněl na něco, co slíbil, že udělá. Větou přiznává, že chyba je na jeho straně, uznává, že zhřešil, vyznává, že se rozhodoval pro pomíjivé.
Dnes, když si necháváme na hlavu sypat popel, který je znamením pomíjivosti, jsme také rozhodnuti hledat, vzpomínat, obnovovat to, co nějakým způsobem zevšednělo, upadá do chorobných jistot, že je vše v pořádku, upadá do zapomnění…
Zkušenost
říká: z ohně, do kterého se nepřikládá, zůstane jen hrstka popela.
Z domu, o který se nestarám, zůstane po čase jen zbořenisko. A z víry,
duchovního života, lásky, do kterých bych neinvestoval?
Pamatuj člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš.
Čiň pokání a věř evangeliu.
Tato slova zazněla v liturgii popeleční středy. Uvádí nás do prožívání postní doby, dávají dva směry. Obnova Božího lidu starého zákona je tvořena pohledem do minulosti i budoucnosti.
„Vzpomínám na Hospodinovy činy, ano, vzpomínám na dávné tvé divy.
Rozvažuji všechna tvá díla, přemítám o tvých skutcích.“ Žl.
77
Co můžeme: pomodlit se žalm 77. uvažovat o svém životě, o Bohu, o tom, co konal v mém životě i obecně. Již dnes můžeš udělat rozhodnutí, jak naplnit postní dobu.
Příběh: Jeden farmář našel orla, který měl poraněné křídlo. Protože by v přírodě zahynul, vzal ho domů a léčil. Orel žil mezi slepicemi. Když se uzdravil, rozhodl se farmář, že ho vypustí, ale bylo to vždy neúspěšné. Orel se vrátil mezi slepice. Po několikátém pokusu nasměroval farmář orla obrátil ke slunci a delší dobu ho takto podržel, pak ho pustil. Orel si vzpomněl kam patří, vzlétl a již se nevrátil.
Přeji, abychom viděli Boha, který nám stále, neúnavně a vytrvale dává směr, abychom se vydali na cestu k němu.
První postní neděle
Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ /Mk 1,12-15/
Evangelium první postní neděle je vždy o pokušení Ježíše na poušti. Na poušť odešel veden Duchem svatým po křtu v Jordánu. Život Ježíše na poušti popisují první tři evangelisté. Marek, který se čte v letošním roce, je v popisu velmi stručný. Zmiňuje se o pokušení, ale nepopisuje Ježíšův zápas s pokušením.
Postní doba je příležitostí odložit to, co nás omezuje v duchovním životě, ve vztazích lásky a dopřává nám radost z Božích darů.
Ježíš byl vyveden Duchem svatým na poušť. Společná modlitba, nejen v rodině, četba Písma svatého, adorace, přitahují působení Ducha svatého. Jsme naplněni moudrostí, pokojem a silou, abychom ustáli útoky zla, které na nás denně doráží.
Pokušení můžeme přirovnat k vlkovi, který útočí na ovečky. Před některým můžeme sami utéct, před jiným musíme hledat pomoc u pastýře. Čím je člověk blíž pastýři Kristu, tím menší naději mají vlci na vítězství. Když je nejhůř a pokušení je zvlášť dotěrné, je potřeba volat pastýře Ježíše dokud nepřijde.
Hřích je vždy cesta od Boha. Touto cestou se vydali první lidé v ráji. Jeden tím, že překročil přikázání Hospodina, druhý tím, že nejprve nic neřekl, neudělal, jen mlčky přihlížel a pak také přikázání překročil. Tak je tomu dodnes.
Ježíš ukazuje, že na počátku cesty od Boha stojí pokušení, nad kterým můžeme zvítězit modlitbou, postem, Božím slovem. Ve známe modlitbě, říkáme: Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám…
Proč je v pokušení a boji proti hříchu důležitý půst? V postní modlitbě – prefaci – nacházíme chválu na půst. „Když se postíme, obnovuješ v nás kázeň, obracíš nás k sobě, díváš nám sílu, abychom vítězili nad zlem, skrze našeho pána Ježíše Krista.“ Skrze jaký půst lze dojít k takovým vynikajícím výsledkům.
Někdy si dokážeme něco odříct, ale zdá se, že nám to moc nepomáhá, brzy se vrátíme ke starému. Další důležitou formou postu je půst od světa, kdy se zříkáme nejen špatných, ale i neužitečných věcí. Lidé dnes hltají svět plnými doušky.
Když chceme skácet strom, je třeba ho vytnout i s kořeny. Jinak pařez brzo obrazí. Možná jsme udělali zkušenost, že jsme odsekali mnoho kořenů, ale strom nemůžeme ze země vytáhnout. Řada stromů má tzv. hlavní kořen, mateřský, je zapuštěný kolmo do země a nedá se jen tak snadno odstranit. Pokud se ten nepřeruší, strom jen stěží vytáhneme.
Pokud se sekera nepřiloží k našemu starému „já“, které je houževnaté a sobecké, neuděláme podstatný krůček dopředu. Musíme se tedy ptát, co nás nejvíce ovlivňuje. Pohodlnost, závislost na něčem, sebelítost, žádostivost, hněv, sebeomlouvání, domnělá svatost… Dokud toto neodstraníme, tento kořen, bude do našeho života proudit mnoho jedovatého.
Příběh: Jak vznikají perly?
Přírodní perly vznikají, tak, že do schránky ústřice vnikne cizí tělísko, písek
nebo něco jiného. To vyvolá obrannou reakci ústřice, která začne vylučovat
perleťovou hmotu usazující se na cizím tělese. Přírodní perly jsou
velmi vzácné a více či méně žádané v závislosti na množství, kvalitě a tvaru
perleťové hmoty.
Co můžeme dělat? Přemýšlet, zda jsme s Bohem šťastní. Prosit
Ducha svatého, aby nás v tomto zmateném světě bezpečně vedl. Nezapomeňme
na to, že Pán chce, aby z nás byly perly zářící na věky. Připomínejme si
svoji důstojnost, kterou jsme dostali při křtu.
Druhá postní neděle
Ježíš vzal s sebou
Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před
nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak
vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.
Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Srv. Mk
9,2-10
Vydáváme se znovu v Ježíšových stopách, opouštíme poušť, přidáváme se k Petrovi, Jakubovi a Janovi a vystupujeme na horu. Prožíváme Ježíšovo proměnění, které je pozváním i k našemu proměnění, do Kristovy podoby.
Ježíšovu proměnění na hoře předchází situace, kdy Ježíš svým učedníkům vysvětluje, že musí trpět a zemřít a zdůrazňuje, že cesta těch, kteří ho chtějí následovat, nemůže být jiná než cesta kříže (Mk 8,31n). I my jsme na začátku postního období, více či méně, obnovili naše rozhodnutí jít za Kristem a je nám jasné, že jsme s tímto rozhodnutím nenastoupili do výtahu, který by nás bezbolestně vynesl do cíle.
Ježíš nepovolává své učedníky tak, že by jim vylíčil náročnou trasu strastiplným údolím a pak čekal, kolik hrdinů statečně zatne zuby a zvládne to. On zapaluje jejich srdcea září své slávy jim otevírá oči, takže zjišťují, že skutečně dobře jim je pouze tam, kde je on. Jen zkušenost Kristovy oblažující přítomnosti je jiskrou, která v jejich srdcích spouští odhodlání vykročit za ním kamkoliv – i na cestu kříže. Kříž sám o sobě odporuje lidské přirozenosti, neboť člověk pro utrpení nebyl stvořen, a nikdo není schopen zapírat sám sebe jen tak – z nějakého zbožného rozmaru. Sebezapírání, náročnosti je schopen ten, kdo na konci strastiplné cesty vidí Zmrtvýchvstalého. On je mezi námi ve společenství církve, ve svátostech, modlitbě, ve skutcích milosrdenství.
Vydáváme se na cestu proměnění: Papež František nás vyzval, abychom zkoumali, kam míří naše srdce. To je jádrem postní doby. Abychom neztratili směr, postavme se před Ježíšův kříž, který je Božím mlčenlivým stolcem. Hleďme denně na jeho rány, rány, které si odnesl do nebe a každodenně je ukazuje Otci ve své přímluvné modlitbě. Hleďme denně na jeho rány. V oněch otvorech rozpoznáváme naši prázdnotu a provinění, zranění hříchem, údery, které nám ublížily. Jeho rány jsou pro nás otevřeny a jeho ranami jsme byli uzdraveni.
Abychom neztratili směr, vystupujme s Ježíšem a pozvanými na horu proměnění. Zde spatřujeme nejen Ježíše proměněného, ale také i to, co nás čeká.
Modlíme se: Odpovědí na Boží slovo i Boží skutky je modlitba. Můžeš vyslovovat i opakovaně tato slova: Hledám Tvoji tvář, Pane můj, hledám Tvoji tvář každý den. Po Tobě touží duše má, očekávám slovo Tvé. Chci jít za Tebou, Ježíši, cestou Tvou. /píseň/„Pane, Bože obnov nás, ukaž nám svou tvář a budeme spaseni.“ /ŽL/„Stvoř mi čisté srdce Bože, obnov ve mně ducha vytrvalosti, vysvoboď mě z otroctví hříchu. Dej mně nového a stálého ducha“. Neboť patřit na Boží tvář budou ti, kdo mají čisté srdce. „Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno, uvažujte o jeho moci, stále hledejte jeho tvář“ /Žl/
Povzbuzujeme se: Spisovatel Cronin
vypráví, jak ve Vídni navštívil jeden kostel. Pršelo. V tichu kostela
zazněly těžké kroky. Ohlédl se a uviděl vysokého muže, jak nese na rukou
paralyzované děvčátko a kráčí k oltáři. Když přišel k oltáři, položil
děvčátko opatrně na schody, vytáhl z kapsy svíčku, zapálil a položil na
svícen před oltářem. Pak zdvihl děvčátko do výšky plamene svíčky. Oči
postiženého děvčátka zářily radostí a otcovy bledé rty šeptaly modlitbu. Když
skončili, muž vzal děvčátko a vynesl je ven z kostela, položil na vozík.
Spisovatel byl dojatý, přiblížil se k člověku a zeptal se, o co jde? Muž
jednoduše odpověděl: chodíme sem spolu každý den, abychom načerpali sílu nést
svůj kříž. Bolest se zde proměňuje v odevzdanost do vůle Boží.
Konáme: Dokážeme alespoň občas říct: „Mistře, je dobře, že jsme
tady“. Co tomu předcházelo? Jak a jak často užívám a prožívám zdroje proměnění:
zvláště svátost smíření, svaté přijímání, modlitbu, četbu, rozjímání evangelia,
dobré skutky?
3. postní neděle
Jsi chrámem
Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mě stravuje. (Srv. Jan 2,13n)
Ježíš chce, aby byl chrám domem modlitby, ne obchodu. Také říká, že čas starého chrámu je u konce a je třeba vybudovat chrám nový. Tento chrám nebude z kamene, ze zlata, dřeva. Bude živý chrám, kteří tvoří svatí lidé. 1. Pt 2,4-6
Událost, kterou popisuje evangelista, se odehrála na počátku Ježíšova veřejného vystoupení. Měli bychom dát této události velkou pozornost. Pro Ježíše byl chrám především posvátným místem. Již ve dvanácti letech, obrácen k Josefovi a Marii, prohlásil: „Copak jste nevěděli, že musím být v domě mého Otce?“ Když vstupuje do Jeruzalémského chrámu, očišťuje ho ode všeho, co chrám není a dělá prostor pro to, čím by měl být. Je to dům Boží, dům nebeského Otce, tedy také místem, které je blízko věčnému domovu, ne tržnice, kam chodí lidé obchodovat s různými věcmi, starostmi, ale i s Bohem, je to dům modlitby.
Kdyby nám někdo dal za úkol nakreslit chrám, asi bychom nakreslili kostel. Napadlo by nás znázornit nás samé, anebo několik křesťanů, jak se např. spolu modlí. Chrámy máme z kamenů, vyzdobené vzácnými kameny, zlatem… Čím by byla tato skvostná stavba, kdyby v ní byl prázdný svatostánek? Kdyby lidská srdce, byla prázdnými svatostánky, protože v nich nedovolujeme Bohu bydlet, působit a žít? Kdyby nezněla modlitba?
Když křesťané nemají síly: Bratři křesťané, bydlící v početně
chudých místech na věřící, v naší zemi. Do farnosti na severu Čech patřil
velký kostel, věřících bylo 5 – 6. Neměli dostatek sil ani prostředků, aby se o
celý kostel starali. Prach a pavučiny na mnoha místech v kostele nebyly
vzácností. Nápadné bylo místo, kde byl svatostánek s přítomným Ježíšem.
Čisté, vymalované, vyzdobené. Všem, kdo do kostela přišli, bylo zřejmé, že toto
je poselství hrstky věřících křesťanů.
Pečujeme o kamenný
chrám, ale také o chrám duchovní, duši, ve které chce mít svůj domov samotný
Bůh. Lidé často pečují o svá obydlí, místa, kde je jim dobře. Každý farník by
se měl zaobírat důležitou otázkou: Jak se starám o dům našeho Otce, dům Boží,
domov, ve kterém přebývá Ježíš, Spasitel?
Když papež nemlčí: „Ptejme se každý sám sebe: Cítí se Pán opravdu
v mém životě jako doma? Dovolíme mu, aby vyčistil naše srdce od model,
tedy od oněch postojů chamtivosti, žárlivosti, zesvětštění, závisti, nenávisti
a návyku mluvit špatně o druhých? Každý si může mlčky odpovědět ve
svém srdci: Dovolím, aby Ježíš trochu vyčistil mé srdce? – Někdo může říci:
„Ale já mám, otče, strach, že mě bude tlouct.“ Ježíš však nikdy nebije, Ježíš
koná očistu něžně, milosrdně a laskavě. Ježíšovými „důtkami“ na
nás je jeho milosrdenství. Otevřme mu dveře, aby v našem srdci udělal
trochu pořádek.“ Z promluvy papeže Františka před modlitbou Anděl
Páně, 8. 3. 2015
Když se křesťané v chrámě modlí: Něco Pánu Bohu dám a nyní je na
řadě ON. To může být obchod. Co je však modlitba, když to není a nemá být
obchod s Bohem? Modlitba je především vztah lásky a důvěry vůči Bohu. Modlím se
k němu především proto, že ho miluji, a na druhém místě proto, že ho potřebuji
a snad až na třetím místě, neboť něco potřebuji.
Vážíme si toho, že slova lásky k Bohu můžeme v otcově domě vyslovovat spolu? „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“
Když křesťany stravuje horlivost pro dům Boží. Horlivost úzce souvisí s láskou. Pak není destruktivní, ale konstruktivní – nebourá, ale buduje. Všechna Ježíšova slova a činy vydávají svědectví o horlivosti pro spásu živých chrámů, našich duší. Přidáme se?
4. postní neděle
Ježíš promlouvá křížem.
Ježíš promlouvá z kříže.
Sdělení je stejné: Bůh miloval a miluje každého z nás.
Ježíš řekl Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Viz Jan 3,14-21
Slova, která zaznívají při nočním setkání Ježíše s Nikodémem, nepřináší jen nějakou informaci o Bohu a jeho plánech, ale jsou radostnou zvěstí. Jsou pozváním do živého vztahu v Bohem. Pozvání zaznívá v časech pokojných, ale i v časech osobně těžkých, třeba při současné pandemii. Neboť tak Bůh miluje svět, že dává svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Těžkost není v Božím dávání, dokonce mlčení. Slepota, hluchota lidí nebo dokonce neochota přijmout nabídku ke vztahu lásky s Bohem stále přetrvává.
Bolest Boha: Vzpomeňme na Ježíše, který se dívá na město Jeruzalém a s pláčem říká: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý až do chvíle, kdy řeknete: ‚Požehnaný, který přichází v Hospodinově jménu.“
Mrtvý příběh? Děvčeti se velmi líbila panenka, kterou měli vystavenou ve výkladní skříní obchodního domu. Vždy, když šla okolo obchodu, zastavila se a panenku obdivovala. Po delším čase se rodiče rozhodli panenku děvčeti koupit. Předávali ji se slovy: starej se o ni jako o vlastní dceru. Jaké překvapení bylo, když vstoupili do pokoje a vidí panenku, jak hoří v peci. Děvče s pláčem vysvětlovalo: Stokrát jsem ji říkala, že ji mám ráda, ale ona mi nikdy neodpověděla.
Bůh nás zve do vztahu lásky. Dočká se odpovědi? Ježíš nás vede a říká: Ten mě miluje, kdo zachovává má přikázání. Nikdy nás nebude posílat do „horoucích pekel“, vždy nás jen zve do vztahu lásky, kde o horoucím pekle není řeč. Ke všem ostatním cílům dojde člověk sám, ale vztah lásky s Bohem se utváří společně.
Papež František: “Spočinutí v lásce obnáší skutečný úkon víry. Víru nelze umenšit na seznam pojmů či řadu tvrzení, kterým je třeba věřit. Víra se projevuje a lze jí porozumět jedině v rámci vztahu – vztahu, který navazuje Bůh k člověku a člověk k Bohu podle logiky povolání a odpovědi na ně: Bůh povolává a člověk odpovídá. Víra je setkáním s milosrdenstvím, s Bohem, který sám je tímto Milosrdenstvím, a je spočinutím v náruči této Lásky, tajemné a velkorysé, kterou tolik potřebujeme, avšak někdy se jí bojíme odevzdat”.
Co můžeme: Nechejme zaznít a doznívat větu: Neboť tak Bůh miloval….“
Při pohledu na kříž…
Při přípravě na svatou zpověď…
Při přijímání svatého přijímání…
Při slyšení Božího slova…
Při pohledu na lidi kolem nás…
Při pohledu na kolegu, kolegyni v práci…
Při pohledu na svatého a nemocného…
Při…
Bůh nás zve, abychom milovali to, co miluje on.
Pátá neděle postní
Prosba pro nás, často druhými nevyslovená.
Pane, rádi bychom viděli Ježíše.
I v evangeliu se obrátili na někoho, kdo byl v Ježíšově blízkosti.
Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi.Jan 12,2
Proč lidé chtějí vidět druhého člověka? Možná ze zvědavosti, aby se o něm více dověděli… možná se znají a chtějí se vidět, protože je jim spolu dobře… Jestliže poutníci vyslovují prosbu, „rádi bychom viděli Ježíše“ nejedná se o nějaké letmé setkání a vidění. To mohli udělat z dálky. Biblickým „rádi bychom viděli“ spíše vyjadřují touhu po hlubším a dokonalejším poznání Ježíše. Něco více se dovědět o Ježíšově životě, o jeho slovech, jednání, modlitbě, pozváních, které jsou adresované nám. Přáním je také vyjádřena touha přebývat v jeho blízkosti…
Na první pohled se sice zdá, jako by Ježíš na jejich prosbu vůbec nereagoval, a začal mluvit o něčem úplně jiném. Pokud se však zaposloucháme pozorněji, zjistíme, že Ježíš odpovídá zcela přesně jim i nám, tak jako všem, kteří ho kdykoliv budou chtít vidět. Odpovídá jim i nám, že „místo“, kde ho můžeme nejen vidět, ale i následovat a být s ním, není kdesi tam „nahoře“, kde se podle představ tohoto světa „kuchtí“ velká sláva, ale dole – tam, kde padají zrna ochotná odumřít, aby předala život dál.
Nakonec se ani nedovíme, jak to s těmi pohany dopadlo. Viděli Ježíše anebo odešli s prázdnou? Evangelista nepřináší rozuzlení, zda pohané Ježíše uviděli, nebo neuviděli. Nechává prostor našemu řešení a našemu rozhodnutí, zda Ježíše najdeme a uvidíme… Těmi „pohany“ jsme totiž my. My všichni jsme potomci nežidovských národů, pro které také přišel Ježíš jako Spasitel.
V Paříži v roce 1834 zemřel bezdětný vdovec Busset. V aukci prodávali jeho majetek. Chudý malíř si za 75 franků koupil postel, Když ji nakládal k odvozu, ještě se aukcionář sklonil k jednomu špinavému předmětu na zemi – vyzdvihne nad hlavu kříž a volá a kolik nabídnete za tohle? Z davu se ozval hrubý hlas NIC a následoval posměšný smích. Malíř se vrátil a říká dojatě: dám 25 franků – kdybych měl, dal bych víc. Kupci nad ním kroutili hlavou – to je blázen! Doma v ateliéru začal kříž čistit – byl pokrytý smolou a silnou vrstvou špíny – a přitom se modlil „Ubohý Kriste, pořád se Ti budou vysmívat a rouhat!“ Najednou objevil ve spodní části nápis – bere lupu a čte: Benvento Cellini AD 1531. To jméno znal dobře – slavný italský sochař – a zlatník s úžasem čistil dál. Tělo i kříž byly z ryzího zlata. Už to nevydržel a zaběhl ke zlatníkovi zeptat se na hodnotu díla. Ten odpověděl 60 tis. fr.
Dnes nás při vstupu do kostela vítá kříž zahalený fialovou látkou. Připomínáme si nejen starodávný zvyk, ale i realitu dneška. Obrysy kříže vidíme, ale tělo Pána Ježíše nevidíme. Vyznáváme Ježíše Krista ukřižovaného a Vzkříšeného. Pod látkou skrytý Ježíš je a zůstane pro nás určitým způsobem tajemstvím, zůstává skrytý. Na druhé straně celá postní doba je zde proto, abychom tajemství Kristova života postupně odkrývali, hlouběji ho poznávali. Abychom pomáhali i mnohým v jejich životě Krista odkrýt.
Jaké nánosy nám Krista zakrývají? Které jsme s pomocí Boží odstranili? Jakou hodnotou je pro nás znamení kříže? Víme, že denní život nám pomáhá poznat, jakou hodnotu má Kristus v našem životě? Pomohli jsme někomu poznat Krista?
6. neděle postní
Květná neděle
Pojďme, klaňme se Kristu, našemu Pánu…
„Zdvihněte, brány své klenby, zvyšte se prastaré vchody, ať vejde král slávy!
Kdo je ten král slávy? Silný, mocný Hospodin, Hospodin udatný v boji“.
Mnoho poutníků, kteří přišli na svátky, slyšelo, že Ježíš přichází do Jeruzaléma. Vzali palmové ratolesti, šli ho uvítat a volali: „Hosana, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský.“ Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.‘ Jeho učedníci tomu v té chvíli neporozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to o něm bylo psáno a že se tak stalo.“ Jan 12,12-16
Čtyřicetidenní postní dobou jsme došli ke Květné neděli, k bráně do Svatého týdne. O branách se také v liturgických textech dnešního vstupu vícekrát mluví. Kristus, pokorný král, nevjel do Jeruzaléma na koni, ale na chudém oslíku. Jásající zástupy mu vyšly vstříc a volaly: Hosana Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně. Důvodem k jásotu je Kristovo nedávné vítězství nad smrtí, vzkříšení Lazarovo. Není náhodou, že lidé přicházejí s olivovými ratolestmi. S olivovou větévkou přiletěla kdysi holubice k Noemovi a oznámila mu tak konec potopy. Ti lidé tedy vítají a přijímají Krista jako svého nového krále.
Postní dobu jsme prožívali v čase, který byl prostoupen jedinou otázkou: Jak uniknout nákaze, někteří i zkáze. Zavíráme obchody, školy, okresy, města, vesnice. Provází nás stále přítomná obava, či dokonce strach z možné nákazy, ztráty nejbližších, ztráty životních jistot, z nejbližší budoucnosti. Takové budoucnosti se bráníme zuby nehty. Podotýkám, že i tato situace různých omezení, může být pro mnohé velkým přínosem.
S Ježíšem, který vstupuje do Jeruzaléma na oslátku, přichází do města k shromážděným lidem a v časech příštích ke všem národům nová budoucnost. Jeruzalém jde této budoucnosti vstříc. Také Ježíš Kristus jde do budoucnosti a ví dobře, jak bude vypadat. Ví, že ti, kdo ho vítají, se obratem ruky změní na fanatický dav žádající jeho smrt. Jde tomu vstříc, aby pochybujícím podal důkaz, že je opravdu vítězem nad smrtí.
Při průvodu zazní žalm, ve kterém budeme slyšet o branách. Zdvihněte brány své klenby, zvyšte se prastaré vchody, ať vejde Král slávy!“ Žalmista se ptá: Kdo je ten Král slávy? Odpovídá pak: Hospodin udatný v boji, Hospodin zástupů. Kde máme hledat ony klenby a prastaré vchody? V hradbách Jeruzaléma? Ve zdivu našich bran? Sotva. Prastarým vchodem je člověk, přízemní, shrbený pod svými vinami, i kdyby se jakkoli vynášel a vypínal. Pro nás je to jasná výzva, abychom pozvedli své lidství. Jen tak můžeme vyjít vstříc Kristu. Jen tak může on vejít k nám. Protože se k nám vždy bude sklánět, ale nikdy, nikdy se nám nebude klanět. Vyjděme v pokoji.
Hosana! Hosana! – Ale také, Pryč s ním, ukřižuj ho
Ježíš má nyní mnoho
přátel svého nebeského království, ale mezi nimi je málo těch, kdo by rádi
nesli jeho kříž.
Má mnoho takových, co dychtí po útěše, ale málo těch, kteří touží po souženích.
Nachází dost společníků u svého stolu, ale málo následovníků v odříkání si
něčeho.
Všichni se chtějí s ním radovat, ale málokdo chce pro něho trpět.
Mnozí následují Ježíše až k lámání chleba, ale málokteří až tam, kde je
třeba pít kalich utrpení.
Mnozí obdivují jeho zázraky, ale není mnoho těch, co jsou ochotni snášet potupu
kříže. /sv. Tomáš Kempenský/
Ježíši, chci jít za tebou a s tebou… Vykročením je dobrá svatá
zpověď. Prvním krokem k dobré zpovědije úkon
víry, jímž se kajícník vzdává Boží slitovnosti a žádá odpuštění. Bolest nad
hříchy je neklamným důkazem, že to myslíme vážně, a že jsme se oddali
bezvýhradně Boží lásce.
Svátost smíření v Měříně bude v úterý od 13:00 do 17:00