Chléb života
Promluva papeže Františka před modlitbou Anděl Páně (8.8.2021)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V evangeliu dnešní liturgie Ježíš pokračuje v kázání lidem, kteří viděli zázrak rozmnožení chlebů. A vyzývá tyto lidi ke kvalitativnímu skoku: poté, co připomněl manu, kterou Bůh nasytil otce na dlouhé cestě pouští, vztahuje nyní symbol chleba na sebe. Jasně říká: „Já jsem chléb života“ (J 6,48).
Co však znamená chléb života? K životu člověk potřebuje chléb. Kdo má hlad, nežádá rafinované a drahé jídlo, ale chléb. Lidé bez práce nežádají vysoké platy, ale „chléb“ v podobě zaměstnání. Ježíš se zjevuje jako chléb, tedy to podstatné, nezbytné pro každodenní život, bez něhož věci nefungují. Nejen jeden chléb mezi mnoha jinými, ale chléb života. Jinými slovy, bez něho spíše přežíváme než žijeme: protože jen on živí naši duši, jen on nám odpouští to zlo, které sami nedokážeme překonat, jen on nám dává pocit, že jsme milováni, i když nás všichni zklamou, jen on nám dává sílu milovat a jen on nám dává sílu odpouštět v těžkostech, jen on dává srdci pokoj, který touží, jen on dává život navěky, když život zde končí. On je podstatným chlebem života.
„Já jsem chléb života,“ říká. Zůstaňme u tohoto krásného Ježíšova obrazu. Mohl to také vysvětlit, demonstrovat, ale – jak víme – Ježíš mluví v podobenstvích a v tomto výroku, „Já jsem chléb života“, skutečně shrnuje celou svou bytost a celé své poslání. „Já jsem chléb života“. To se plně projeví na konci, při Poslední večeři. Ježíš ví, že ho Otec žádá nejen o to, aby krmil lidi, ale aby dal sám sebe, aby rozdal sám sebe, svůj život, své tělo, své srdce, abychom my měli život. Tato Pánova slova v nás probouzejí úžas nad darem eucharistie. Nikdo na tomto světě, ať už má druhého člověka rád sebevíc, se pro něj nemůže stát potravou. Bůh to dělal a dělá, a to pro nás. Obnovme svůj úžas. Dělejme to tak, že se budeme klanět Chlebu života, protože klanění naplňuje život úžasem.
V evangeliu se však lidé místo úžasu pohoršují, trhají si šaty. Myslí si: „My toho Ježíše známe, známe jeho rodinu, jak nám může říct: Já jsem chléb, který sestoupil z nebe?“ (srov. v. 41-42). Možná jsme pohoršeni i my: více by nám vyhovoval Bůh, který je v nebi a nevměšuje se do našich životů, zatímco my si můžeme spravovat své záležitosti tady dole. Na druhé straně se Bůh stal člověkem, aby vstoupil do konkrétnosti světa, aby vstoupil do naší konkrétnosti, Bůh se stal člověkem pro mě, pro tebe, pro nás všechny, aby vstoupil do našich životů. A všechno, co se týká našeho života, ho zajímá. Můžeme mu vyprávět o svých pocitech, o své práci, o svém dni, o svých trápeních, o svých obavách, o mnoha věcech. Můžeme mu říct všechno, protože Ježíš touží po této důvěrnosti s námi. Po čem netouží? Být odsunut na vedlejší kolej – ten, který je chlebem -, být zanedbáván a odkládán stranou nebo povolán jen tehdy, když ho potřebujeme.
Já jsem chléb života. Alespoň jednou denně se scházíme ke společnému jídlu; třeba večer, jako rodina, po celodenní práci nebo studiu. Bylo by hezké před lámáním chleba pozvat Ježíše, chléb života, a jednoduše ho požádat, aby nám požehnal, co jsme udělali i co jsme nezvládli. Pozvěme ho domů, modleme se v „domácím“ stylu. Ježíš bude sedět u stolu s námi a my se budeme sytit větší láskou.
Kéž nám Panna Maria, v níž se Slovo stalo tělem, pomáhá den za dnem růst v přátelství s Ježíšem, chlebem života.
*****
Zamyšlení k nedělní bohoslužbě pro rok 2021 je převzaté z WWW.vira.cz
28.3.
Učedníci připravili velikonočního beránka. Večer přišel Ježíš. Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: „Vezměte. To je mé tělo.“ (srov. Mk 14,16-17.22)
Na začátku popisu velikonočních událostí čteme o Ježíšově poslední večeři s jeho učedníky. Ježíš při ní bere do rukou chleba a víno a říká, že je to jeho tělo a krev, a dává jim je.
Bere obyčejný chleba, jak říkáme „plod země a lidské práce“, a tajemně ho prostupuje svou přítomností. Toto jednoduché jídlo můžeme také vnímat jako symbol našeho života. Stejně jako chleba tak i náš život vzniká z toho, co jsme dostali a co následně svým přispěním nějak utváříme. A tento náš život chce prostoupit Ježíš. Chce vstoupit do všeho obyčejného, co žijeme a být v tom přítomen.
Mnozí se o Velikonocích nedostaneme do kostela. Možná nám bude chybět slavnostní bohoslužba, posvátný prostor, společenství. Ale i když to doma ani v našem srdci posvátně nevypadá, přesto nám Pán připomíná, že můžeme oslavit Velikonoce s Ním. Pokud mu dáváme svůj život, bere ho do rukou, vstupuje do toho prostého, co je naším každodenním chlebem, a proměňuje to svou přítomností.
Moc Boží lásky, která se v Ježíši vydala do krajnosti, se na nás může projevit navzdory tíze v nás i kolem nás. I v čase, kdy se můžeme cítit sami. Opřeme se o víru, že Bůh je s námi, chce se dotýkat našeho obyčejného života a skrze něj s námi prolnout.
Pane, přijď,
a proměň
obyčejný chléb mého života
svou přítomností. (Inspirováno promluvou P. Josefa Prokeše)
(
14. 2.
Nejsme bezmocní, někdy stačí jen málo
K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci, buď čistý!“ A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn. (Mk 1,40-42)
Ježíš má soucit a má moc. Přicházejí za ním lidé, kteří nemají se svou nouzí kam jít. Když se Ježíš setká s nemocným, „má s ním soucit“ a uzdravuje ho. Když káže zástupům, vidí, že lidé mají hlad a nemají co jíst, obstarává jim s pomocí učedníků jídlo. Když vidí, že jeho učedníci jsou unavení, vyzývá je, aby si šli odpočinout na odlehlé místo… A vždycky mu lidí „je líto“. Vidí lidské trápení a bolesti a se svou mocí jim pomáhá. Tak se lidé v jeho blízkosti setkávají s lidskou dobrotou a s božskou silou uzdravení.
„Lásku, vlídnost a bratrský soucit potřebuje nemocný někdy více než všechny léky.“ (F. M. Dostojevskij)
7. 2. 2021
Neprožít svůj život jako neřízená střela
Když zapadlo slunce, přinášeli k Ježíšovi nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných a vyhnal mnoho zlých duchů. Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: „Všichni tě hledají!“ Procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy.
(Srov.Mk 1,29-39)
Ježíš má práce „nad hlavu“.
Není mu totiž lhostejná žádná lidská nouze.
Nenechává se ale strhnout k aktivismu,
nevykonává své poslání takříkajíc jako „neřízená střela“.
V jeho všedním dni má proto své pevné místo modlitba.
V setkávání s Otcem čerpá síly
a nasměrovává smysluplně svůj život a činnost.
Ježíš říká: „Sám od sebe nemohu dělat nic (Jan 5,30)“.
Když ani sám Ježíš „sám od sebe nemůže dělat nic“,
jak by se to mohlo povést nám?
Nechceme-li být tedy duchaprázdnými aktivisty
a „neřízenými střelami“, investujme do modlitby.
V modlitbě čerpáme sílu a chuť k životu,
v modlitbě se otevíráme Božímu dobrému vedení.
V modlitbě rozmlouváme s Bohem a nasloucháme mu.
V modlitbě mu sdělujeme nejvnitřnější hlubiny svého srdce.
Jak se ale modlit? Je tolik způsobů modlitby, kolik je lidí.
V první řadě je dobré se učit rozmlouvat s Bohem během celého dne.
Je dobré naučit se být celý den před jeho láskyplným pohledem.
A až pak je dobré hledat nejvhodnější formy modlitby.
„Ježíš říká:
Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti.
Kdo zůstává ve mně, ten nese hojné ovoce;
neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5)
31. ledna 2021
Člověk posedlý zlým duchem začal na Ježíše křičet: „Co je ti po nás, Ježíši! Přišel jsi nás zahubit?“ Ale Ježíš mu přísně rozkázal: „Mlč a vyjdi z něho!“ Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí!“ (srov. Mk 1,21-28)
Jednou jedinou větou
zbavil Ježíš posedlého člověka od zla, které ho ovládalo.
To je sice pěkné,
ale jak to, že my kolem sebe
stále vidíme spíše zlo než dobro?
Proč má zlo stále navrch?
Odpověď na tuto otázku se hledá těžko.
Někdy Bohu nerozumíme.
Odpovědí by ale mohl být Ježíšův život i osudy jeho následovníků.
On nepřišel do tohoto světa, jako nějaký suverén,
jehož moci se musí každý z nás násilně podrobit,
ať už chceme nebo ne.
On se naopak narodil jako bezbranné dítě ve chlévě
a žil život na okraji společnosti.
Tak představil Boha, jako někoho,
kdo nevládne mocí a arogancí.
On je sice Pánem vesmíru a zlu umí jasně poručit,
ale srdci člověka poroučet nechce.
To chce postupně získat svou láskou bez ohraničení.
Ježíš celý svůj život prožil mezi dobrými i zlými lidmi.
Zažíval lásku, lhostejnost i nenávist.
A nakonec nad ním zlo triumfovalo.
Byl zrazen, opuštěn, ponížen, mučen, zabit.
Sám na sobě tak prožil úděl každého z nás.
Ale jako všemocný Bůh zlomil sílu zla a smrti.
Vstal z mrtvých. A otevřel nám tak cestu
k naplněnému životu v Bohu.
Ježíš do tohoto světa přinesl
semínka lásky, dobra a světla,
která klíčí navzdory vší temnotě a zlobě.
Když se ohlédneme do dějin
a zkoumáme velké tragédie lidstva:
války, zrady, genocidy, ovládání,
lze vždy v těchto tragédiích dohledat
konkrétní svědectví
o dobru, navzdory ohromné síle zla,
o světle, navzdory ohromné síle temnoty,
o lásce a dobrotivosti, navzdory
ohromné síle nenávisti a odmítnutí.
Desmond Tutu napsal:
„Dobro je silnější než zlo,
láska je silnější než nenávist,
světlo je silnější než temnota,
život je silnější než smrt,
vítězství je naše skrze Něho,
který nás miluje.“
Nikdo z nás nad zlem sám nezvítězí.
Ani nad zlem ve světě,
ani nad zlem ve svém okolí,
ani nad zlem ve svém srdci.
Vítězství je v Ježíši Kristu.
Pokud s ním budeme ve spojení,
pokud jemu budeme svěřovat svůj život,
pokud budeme naslouchat jeho slovu,
budeme moci na cestě životem
krok za krokem vrůstat do dobra
a naplněného života.
Navzdory temnotám
kolem nás
a v nás.
24.1.2021
Jsi-li na dně, chop se Božího Slova (papež František)
Buďte vnímaví pro Boží slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může vás zachránit. (srov. Jak 1,21)
Boží slovo má v sobě možnosti,
které nelze předvídat
Boží slovo má v sobě potenciál, který nemůžeme předvídat. Evangelium mluví o semenu, které po zasetí vyklíčí a roste samo od sebe (srov. Mk 4,26-29). Křesťané ať přijmou tuto neuchopitelnou svobodu Slova, jenž je účinné velmi odlišnými formami, které často unikají našim předpovědím a rozbíjejí naše schémata. Náš Bůh totiž není Bohem zvyklostí, on je Bohem překvapení.
Boží Slovo nám umožňuje,
aby náš život byl plodný
Bůh nám dává svůj pokrm: Jeho Slovo. Jeho Slovo nám totiž dává růst a umožňuje nám, aby náš život byl plodný i v těžkostech. Jako déšť a sníh svlažuje zemi a působí, že může rodit, tak je tomu i s Božím slovem v našem životě (srov. Iz 55,10-11). To, čím je pro tělo kojence mléko, je pro lidského ducha Boží Slovo: Slovo Boží nám umožňuje růst ve víře.
Jsi-li na dně,
chop se Božího Slova
Život nás někdy zraní a my se obracíme k Božímu plánu zády, vzdalujeme se Bohu. Jsi-li ale zarmoucen, vezmi si Boží Slovo! Jsi-li na dně, chop se Božího Slova. Boží Slovo nás naplní silou a radostí!
Proč číst bibli?
Je tak důležité přečíst si během dne jeden úryvek z evangelia! Proč? Abychom se ho naučili nazpaměť? Ne. Ale abychom nalezli Ježíše, protože Ježíš je přítomen právě ve svém slově, ve svém evangeliu. Pokaždé, když čtu evangelium, nacházím Krista. Zvykněte si proto denně číst jednu i maličkou pasáž z evangelia a stále s sebou noste nějaké vydání evangelia, abyste jej mohli číst.
Papež
František (sestaveno z textů: Evangelii gaudium 22
a promlv z 20.1.2014; 4.5.2014; 1.9.2014; 11.1.2015 a j.)
Redakčně upraveno.
Protože věříte, ukazují se na vás účinky Božího slova
Když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo,
vzali jste ho ne jako slovo lidské,
ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je.
A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky. (1 Tes 2,13)