Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti.
Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte za to vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
Ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu. /Kol. 3,12-21/
Modlitba
Prosíme tě, Bože, vlej nám do duše svou milost, abychom stále hlouběji prožívali tajemství našeho vykoupení: a dej, ať nás všechny, kteří jsme z andělova zvěstování poznali, že se tvůj Syn stal člověkem, jeho umučení a kříž přivede ke slávě vzkříšení. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého… /modlitba 4. adventní neděle/
Co Jan Křtitel neříká
Všimni si, že když se Jana Křtitele lidé ptají, co mají dělat, zaměřuje jejich pozornost na lidi kolem nich: podělit se, být spravedlivý, nikoho netrápit a nekřivdit… Neříká jim, že mají více chodit do chrámu a více se modlit. To jsou totiž samozřejmosti. Ale říká jim, že nesmějí být individualisté, že mají dělat všechno pro to, aby lidé kolem nich se měli lépe, aby mohli mít také radost v Pánu.
Vstoupit do Janovy řeky
Druhou adventní nedělí jsme pozváni k návratu do Janovy řeky. V ní mnozí skoncovali se starým způsobem života, s volbou hříchu a otevřela se jim cesta k přijetí Ježíše jako Spasitele. Představme si, že by Jan stál, se stejným obsahem kázání třeba v Oslavě, či Svratce. Jeho kázání by v současné době mohlo být atraktivní, neboť mnohé adventní lákadla jsou zrušena. Myslíte, že by si někdo přišel poslechnout Janovo kázání? Vstoupit do Janovy řeky znamená vstoupit do našeho křtu. Nejhorší variantou by bylo vrátit se zpět domů a žít stejný život jako před tím. Umožněme, aby Janova výzva znějící u Jordánu a v mnohých chrámech, došla dále než k našemu sluchu, aby našla místo v našem srdci a v našich činech.
Očistěný čas
Řekneme si, adventní čas, na který jsme se tolik těšili, nám skrze vládní opatření zrušili. Myslíme tím trhy, nákupy, koncerty, aktivity… Také mi to vadí, a to zvláště z toho důvodu, že se při těchto aktivitách setkávali lidé, měli k sobě blíž, pohovořili si… Napadlo mi, opravdu zrušili? Do mysli mi vstupuje jiné slůvko, tím je očistili. Ne, nejsem proti adventním tradicím, ale snadno se může stát, že skutečnou podstatu adventu a toho, ke kterému doba adventní směřuje, prostě dost velkou vrstvou něčeho, přikryjeme. Opatření, která dává Ježíš, jsou jiná. Například: až budou velké nesnáze, až se bude příroda chovat divně, až budou různé choroby, až budou lidé na sebe zlí… Až to bude, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, nebojte se, hledejte pomoc u Ježíše!
Říkáš to sám ze sebe?
Pilát se zeptal Ježíše: „Ty jsi židovský král?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?“ Ježíš i nám dnes klade stejnou otázku: Když mě nazýváš králem je to proto, že ti to o mně řekli jiní, že jiní – rodiče, okolí, kněz, mě tak nazývají a ty jsi to přijal? Nebo je to proto, že je to tvoje osobní přesvědčení, ke kterému tě přivedl tvůj život se mnou? Že jsi přijal podíl na mém kralování, které spočívá ve službě lásky? Ať je to jedno nebo druhé, volej: „Ježíši, pamatuj na mně, až přijdeš do svého království!
Kdy to bude?
„Ježíš řekl svým učedníkům: „V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou.“ Kdy to nastane? Některé údaje Pán Bůh nezveřejňuje. Máme se bát? Písmo říká, že strach nemá v lásce místo. Jisté je, že půjde o víc, než o nějakou adrenalinovou hru. Křesťan ovšem neočekává konec světa, ale příchod Pána. Neočekává nějakou kosmickou katastrofu, nýbrž obnovu všeho. Apoštol říká, že nezemřeme, ale budeme proměněni a vzkříšení. Každého z nás čeká setkání s Pánem tváři v tvář. Co nastane potom, vyjadřuje slovo „navždycky“. Přejme si, usilujme o to, aby to navždycky bylo s Pánem.
Vdova
Prožíváme neděli dvou vdov. Příběh ze Starého zákona, který nápadně připomíná pohádku hrnečku vař, říká: neboj se a důvěřuj Hospodinu. Pak je tu vdova u chrámové pokladnice, která naznačuje, že problém není v bohatství, ale v srdci. Ježíš nehodnotí druhé podle měřítka kvantity, ale kvality. Nejde o množství, ale o úmysl. /Mons. Konzbul/
Stále platné
Miluj Boha celým srdcem, myslí, silou – nade všechno. Milovat, neznamená hledat mimořádné pocity, zážitky. Milovat znamená spíše rozhodnutí, poslušnost a věrnost. Každé ráno má být má modlitba rozhodnutím znovu kráčet po Božích cestách; každý večer má být má modlitba poděkováním za dar schopnosti milovat. Mnohokrát přes den má být má modlitba jakýmsi pohledem k Otci s otázkou: Dělám to dobře, Otče? Nebo prosbou: Otče, nezvládám, posilni mě, dej mi moudrost, nevím, jak dále.
Mistře, ať vidím
Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák – Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se ho zeptal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ „Mistře, ať vidím!“ Když se mu otevřely oči, první osobou, kterou uviděl, byl Ježíš. To je příběh nějakého slepce, ten se nás netýká, my přece vidíme. Ano, vidíme všechno možné, Ale vidíme také Ježíše? Že ne? Pak se přidejme ke slepci a volejme s ním, on ví jak volat!
„Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Co bychom mu odpověděli? Nebyli bychom zaskočeni?
Přistoupili k Ježíšovi
K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme.“ Odpověděl jim: „Co chcete, abych pro vás udělal?“ Řekli mu: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“
Nevíte, oč žádáte… Všichni touží v životě vyniknout, ale málo je těch, kdo mají úspěch. Kristus dává vyniknout všem, ale musíme změnit názor na to, co je skutečná velikost, naučit se to od něho samotného. Ježíš nepřišel na tento svět vyniknout, ale spasit nás. Jeho trůnem je kříž, jeho cestou je oběť a láska přinesená vrcholným způsobem. Místa, vedle jeho trůnu na Kalvárii trůny v podobě kříže, jsou nabídnuta i nám. Je málo těch, kdo je obsazují.
Co mám dělat?
K Ježíši přišel mladý člověk a žádal radu: „Co mám dělat, abych dosáhl věčného života?“ Rady se mu dostalo, ale on se nevydal cestou, na kterou byl Ježíšem pozván. Byl tedy špatným člověkem? Když poklekl před Ježíšem, když odhalil svůj náboženský život přijetím desatera, tak špatným nemohl být. Snad jen tak k velkému rozhodnutí potřeboval více času.
Otázka: „Co mám dělat, abych dosáhl věčného života,“ by měla mít své místo v naši mysli, v srdci, chceme si ji pokládat při pohledu na sebe, naše blízké i ty vzdálené… možná bude třeba i Mariin postoj: vše uchovávala ve svém srdci a uvažovala o tom… až vše dozraje.
Dárek na cestu
Lidé dávají novomanželům často drahé dary. Nachází se v nich i obraz toho, který rozpíná své přibité ruce, jakoby chtěl obejmout a spojit ty, kteří si nerozumí, začínají se odcizovat, rozcházet v názorech, citech, možná i ve vzájemném životě? Není těžké chodit spolu, držet se za ruce, když si v mnohém rozumíme, ale je to nutné, když si nerozumíme. Je to nutné, abychom se jeden druhému neztratili.
Ten kostel by už potřeboval vymalovat
Ten kostel by už potřeboval vymalovat, je to strašné, říkali mnozí návštěvníci, kteří do něho zavítali. Někteří říkali, jen to nechejte tak, nic s tím nedělejte. S přibývajícím časem jsme si zvykli na zdi, od poslední výmalby zaprášené. Dnes již nikdo neříká, nechejte to tak… Stačilo tak málo, jen na starou malbu dát nový nátěr. Rozdíl je obrovský.
O křesťanech kdosi prohlásil: „Cožpak nevíte, že jste chrámem Ducha svatého, že ve vás přebývá Bůh?“ Nejhorší je, když je ten chrám znesvěcen, zvláště tím, že si na mnohé, byť malé prohřešky zvykneme, a proto je neřešíme…
Jedna cesta, dva hlasy
Ježíš poučoval totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane.“ Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. Když byl v domě, zeptal se jich: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. Jedna cesta, dva hlasy – dvoje téma, ovšem velmi rozdílné. Pán se zeptal učedníků: co jste cestou dělali? Co když se Pán zeptá nás: „co jsi během své životní cesty dělal? O čem jsi přemýšlel, když jsme měli společnou cestu, když jsem ti chtěl říct, jakým způsobem tě chci dovést do nebe? Když mluví Pán, neměl by se ten náš hlas ztišit?
Zapomenuté heslo
„Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit?“ Jak 2,14 Jeden lakomý boháč postupně proměnil své pozemky a jiný majetek ve zlato. Ve strachu před zloději vymyslí složitý trezor a ještě složitější zámek na heslo. Klíčovými hesly jsou postupně slova : svátek-moje-láska-Bůh, protože zlato je boháči postupně vším. Radostí, láskou i Bohem. Nakonec lakomec zapomene poslední heslo (Bůh) a umírá v zoufalství, ač v nářku vyslovuje neuvědoměle správné heslo: „Můj Bože, můj Bože“ Podobně hovoříme i my o Bohu, o Kristu, o lásce, ale neobjevujeme v nich klíč k uspořádání vlastního života. Trezor štěstí zůstává uzavřen, protože se víra omezuje pouze na pouhý souhlas s Božím poselstvím a nemá vliv na život.
Otevři se
„K Ježíši přivedli hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal jazyk a mluvil správně.“ Kristus řekl hluchoněmému: Otevři se! Mnohé věci se dnes nestanou jen proto, že neumíme poručit. Komu? Sami sobě, svému srdci, své vůli, své mysli. Tedy: dejme příkaz, svému srdci – otevři se, přijmi Boží milost, lásku. Dejme příkaz své mysli – otevři se Božímu slovu. Dejme příkaz své vůli – otevři se a překonávejme nechuť, lenost, malátnost… Je to o příkaze. Když si neporučíš, nezískáš…
Poslouchej a zachovávej
„Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců.“ Stručně bychom to mohli vyjádřit takto: „Poslouchej a zachovávej!“ Mnoho lidí si chodí do kostela poslechnout Boží Slovo, ale jejich všední život se řídí zcela jinými principy. Nestačí jen poslouchat, ale třeba každé Boží Slovo realizovat. Jen tehdy se Boží Slovo stává pro nás Slovem života a vede nás ke Spáse. Boží Slovo není jen pro naše uši, ale je určeno, abychom podle něho žili. (B. Šmíd OFM)
Proč jsem raději nemlčel
Někdy si pomyslíme, či s dávkou rozmrzelosti vyslovíme: že jsem to jen říkal? Proč jsem raději nemlčel? Je to tehdy, když naše slovo, dobře myšlená pravda, způsobila rozladění, lidé se nám vyhýbají, nemluví s námi. Ježíš řekl životně důležitou pravdu: já jsem chléb živý. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít na věky, každý kdo mým slovům uvěří a bude podle nich žít, má život věčný. Mnoho učedníků řeklo: to je tvrdé a od něho odešlo. Ježíš neřekne: že jsem raději nemlčel, nevolá je zpět, nesníží laťku, nenavrhne kompromis. Ježíš předložil slova života, na která se dá říct pouze ano nebo ne, přijímám nebo odmítám.
Mariino rozhodné ano
Maria se vydala na cestu do jednoho Judského města. Nejde sama. Srdce je naplněné Bohem. Pod srdcem se utváří nový život, Boží Syn, k jehož narození dala Maria souhlas. Alžběta prohlásí Marii za blahoslavenou, Maria pronese modlitbu, chvalozpěv.
Mariino rozhodné: „Ať se mi stane podle tvého slova,“ není výkřikem do neznáma k nějakému nevyzpytatelnému osudu. Maria věděla, komu a k čemu říká své „fiat“, své „staň se“. Je to postoj odevzdanosti, který v sobě zahrnuje vědomí Božské moci, velikosti, lásky, ale také k tomu Božímu, přiložená lidská ruka.
Nezapadá nám to do našeho slovníku
„Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Když židé slyšeli toto Ježíšovo slovo, bouřili se. Ani nám nezapadá toto slovo do našich pojmů. Nebe, co o něm víme? Dát své tělo jako pokrm pro druhé, jak tomu rozumět a navíc přijmout? Eucharistie, při které se uskutečňuje ono „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe“, je rodinné shromáždění, rodinná sešlost. Máme-li zakusit nebeskou lásku, vychutnat nebeský pokrm, je třeba se připravit. Čisté srdce je chápavé a milující Boha.
Čeho jsou lidé schopni
„Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafarnaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: „Mistře, kdy jsi sem přijel?“ Lidé byli ochotni udělat cokoliv, aby se jim neztratil a neutekl. Nelitovali žádnou námahu jen proto, aby měli mezi sebou někoho, kdo jim bude dávat pravidelně chléb. Ježíš jim jejich záměr nevyčítá, ale ukazuje jim na potřebnější, co jim může dát. Totiž na pokrm, který nasytí jejich duši a dá jim věčný život. Jsme i my připraveni vynaložit jakoukoliv námahu kvůli pokrmu věčného života?
Jak došlo k zázraku
Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ Učedníci neodpovídají na tuto otázku, ale ani nestojí mimo – nás se to netýká. Zjištění: je zde chlapec, který má pět chlebů a dvě ryby hovoří o tom, že se otázkou zabývali a řešení hledali. Příběh ukazuje, jak k zázraku došlo: Pokrm z rukou chlapce putoval do rukou mocného Ježíše, pak prochází nuznýma, ale ochotnýma rukama učedníků, kteří jej rozdávají lidem. Je zřejmé, že tento zázrak nemá jenom utišit hlad jediného dne, nýbrž je znamením toho, co Kristus zamýšlí vykonat pro spásu celého lidstva darováním svého těla a své krve.
Vezměte a jezte… Vezměte a pijte…
Ježíš nás zve na hostinu, kterou zaplatil svým životem, ale mnozí zdvořile odmítají. Zve nás na slavnost, abychom mu byli blízko a změnili svůj život. Kolikrát slyšíme Ježíšovo volání, abychom se za ním vydali tím, že prokážeme skutek lásky, že se pomodlíme… Ale my říkáme: Promiň, Pane, jsem zaneprázdněn a nemám čas. Nepřicházíme, možná se obáváme, že nám něco připomene, něco po nás bude chtít. A co nám chce říct? „Vidím, že jste přetíženi… vidím, že jste unaveni… Pojďte ke mně, já vás občerstvím…“ „Pojďte ke mně a trochu si u mě odpočiňte…“
Já tě posílám
Ježíš posílá své nejbližší spolupracovníky do světa. Skrze křest jsem i já nejen Ježíšovým přítelem, ale také spolupracovníkem. Ježíšova slova o vyslání se tedy týkají i mne. Jsem si toho vědom?
Svázali mu ruce
Zdá se, že Nazareťané, svému rodákovi svázali ruce, a to dost pevně. Zdá se, že návštěva v Nazaretě nebyla pro Ježíše soukromou cestou. Spíše služební. Vždyť prohlásil: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království“. Proč šel do Nazareta, proč šel v sobotu do synagogy, proč se snažil, když věděl, že nebude přijatý? Protože cítil zodpovědnost za své rodáky, za jejich spásu. A tak přichází, i když věděl, že jeho společná minulost s nimi, se stane kamenem úrazu. Lidé z Nazareta se zaměřili na Ježíšovu osobu a projevy a tím udusili slovo o spáse.
Víte co je nového?
Když lidé slyšeli, co všechno je spojeno s narozením Jana Křtitele, zmocnila se jich bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: Co asi z tohoto dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!“ Rodiče, rodina, jsou prvními svědky Božího působení a víry. V určitých chvílích bude Bůh působit jinak, než očekáváme nebo si představujeme. Možná nabídne z lidského pohledu nemožná, až bláznivá řešení. Bůh není bezmocný, ale dělá nemožné věci. Jen důvěřujme.
Zdravé a nezdravé pnutí
Já v Boha věřím, ale nechodím do kostela. Tak to slýcháváme často. Několikrát jsem si tuto větu zopakoval, abych se zbavil určitého rozporu – věřím, ale nekonám. Mně se nepovedlo. Možná by mělo zaznít: Já v tebe věřím, ale nejdu za tebou. Nejdu tam, kam jsi mě pozval. Nejdu tam, kde chceš se mnou prožívat určité věci. Víra v Boha nespočívá jen v tom, že připouštím jeho existenci. Víra je především osvojení si Božího pohledu na svět. Tedy: snažím se žít tak, jak žije Bůh, žiji, protože věřím, že je to správné, protože On že máš slova věčného života, on umí uspořádat můj život.
Tichý zabiják
Ve zdravotní terminologii se nachází pojem tichý zabiják. Mnozí ani neví, že ho mají doma. Nejzákeřnější je, že nebolí, člověk nepociťuje žádné varovné příznaky, na život s ním si zvykneme. Přitom dlouhodobě a nerušeně devastuje zdraví člověka. Jedná se například o vysoký tlak, který nás může přivést ke kolapsu. Účinnou obranou proti němu jsou pravidelné preventivní kontroly. K pravidelným kontrolám podle ducha evangelia, jsme zváni i v duchovní oblasti. Jak je to dobré zkontrolovat si, zda naše láska je ještě láskou podle Krista, či zda je to již směsice různých příbalů, skrývajících se za slůvkem láska. Dejme pozor na nenápadné změny, tedy tiché zabijáky.
Je možné?
V neděli dopoledne se uskutečňuje v našem kostele setkání s Pánem Ježíšem. S předstihem si položme několik otázek: Je možné přijít na schůzku o tvém věčném životě pozdě? Je možné přijít na schůzku lásky pozdě? Je možné přijít pozdě na podepsání nové a věčné smlouvy o tvé spáse? Je možné vstupovat do programu schůzky se svým vlastním programem? Je možné odejít ze setkání před jeho skončením, dokud nebudeme vybaveni požehnáním? Ano, možné to je. Není to ovšem ztrátové a na zisk Božích darů chudé?
Nejjistější cesta
Nejlepší a nejjistější cestou, jak si udržet živou víru, je zdržovat se v blízkosti jejího pramene – Pána Ježíše Krista. Je to opravdu velmi jednoduché. Nemusíme k němu vždy přicházet jen s hlubokou poklonou jako k Bohu, ale i jako k příteli, se kterým chceme rozmlouvat o svých obavách i starostech. Má radost, když mu odevzdáme svá břemena; nejen proto, že je chce s námi nést, ale také proto, že nás chce posilnit a dát nám odpočinek. Co může být povznášející, než čtení těchto slov, které mají moc nás uzdravit, přesvědčit a dát pokoj. (biskup Vojtěch)
Všichni byli naplněni Duchem svatým
„Všichni byli naplněni Duchem svatým… začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali… Duch svatý vstupuje do srdcí Ježíšových učedníků a přetváří je tak, aby byli schopni poznávat cestu, kterou chce Bůh přivést všechny národy k plnému společenství v ním, a aby sami po ni kráčeli… Duch svatý nám uděluje různé dary, abychom mohli být užiteční. To znamená, abychom přispívali k růstu církve, abychom došli k plnosti života.
A tak začali psát dějiny, ty křesťanské
Když apoštolové po nanebevstoupení Ježíše přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali. Byli to Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta a Juda Jakubův – V roce 2021 se k nim přidalo farní společenství z Měřína, Uhřínova… Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry. A tak začali psát nové dějiny, ty křesťanské…
Pozorní k lásce
Ježíš nás zve do své osobní blízkosti. Říká nejen „Zůstaňte v mé lásce, ale také, jakým způsobem je to možné. „Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce“. A důvod? „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“
Kristovo dílo se dovršuje, když učedníci dostanou dar Ducha svatého a mohou Kristovu zvěst nést dál. Duch svatý je osoba Trojice, kterou nelze uchopit očima či rozumem. Projevuje se vylitím lásky do srdce člověka. Proto Ježíš volá učedníky, aby byli k lásce velmi pozorní, aby milovali.
Připojení
V dnešní počítačové době, při užívání této techniky, jsou nám předkládané otázky a výzvy: Připojte se prosím! Zkontrolujte své připojení k síti! Spojení nelze navázat, nejste připojeni. U některého připojení se vyžaduje i heslo, pokud je neznáme, nelze navázat spojení. S připojením, či odpojením rostou nebo se ztrácejí naše možnosti k informacím, setkáním, atd. Ježíš nás dnes vyučuje, že máme-li žít s Kristem, chceme-li, aby jeho život pulsoval v našem životě, je třeba se připojit ke Kristu, a to trvale. Každé odpojení od Krista sebou nese velkou ztrátu.
Na počítači se odpojíme od stránek, které nechceme sledovat, tak mějme odvahu se odpojit od všeho, co nás odpojí od kmene života. Je to tak jednoduché a prosté.
Kněží je dost nebo málo?
Najít odpověď není těžké. „Dost málo…“ Trápí nás aspoň trochu tato realita? Ježíš nás vede, abychom řešili nedostatek kněží společně s ním? Proto vyzývá: „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“. Tuto větu řekl Ježíš, když viděl, jak velké zástupy za ním přicházejí. Modlit se za nová duchovní povolání, znamená dívat se na svět Ježíšovým pohledem. Nemít starost jen o svůj úspěch, svoji spokojenost, vyžití. Mít účast na řešení nedostatku kněží také znamená, aby téma kněz nebylo jen spojováno s nedělní bohoslužbou, ale také se stalo rodinným tématem.
Povolání je o tomto: „Pane, ne co já chci, ale co chceš ty“. Marie je ženou, která přijala Boží volání, a tak se naplno otevřela poslání, které ji svěřil Otec ve svém plánu spásy.
Podívejte se na mé ruce a na mé nohy
Často se ptáme Boha: „Proč se to, či ono děje?“ Nabýváme pocit vyjádřený Ježíšem na kříži: Bože, kde jsi? Proč jsi nás opustil?“ Kdykoli se ptáme Boha, nedostáváme odpověď. Ne proto, že by nás neslyšel, ale proto, že nás v té chvíli žádné zdůvodnění neuspokojí. Přesto existuje řešení, které nám Ježíš zjevil, když řekl: Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ O jeho blízkosti v časem zlých a ujištění, že jde s námi a o nás se stará, vypovídá výzva: „Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se…“
Ježíšova odpověď
Na místo, kde apoštolové Ježíše ze strachu opustili, Petr ho zapřel, na toto místo lidského jednání, vyprázdněné od lásky, adresuje Ježíš velikonoční pozdrav „Pokoj Vám“. Naplňuje toto místo výzvou: „Přijměte Ducha svatého“. Apoštolům řekne: „Tak začínáme znovu“, ne s duchem strachu, ale s Duchem svatým a pokojem v srdci.
Ať všechno, na co budeme myslet, co budeme dělat, je zakotveno v lásce ke Kristu. Láska dodává všemu smysl a hodnotu. Ať tím vším, co budeme konat, naše láska ke Kristu Spasiteli roste. Pak náš čas i naše konání se vpisuje do věčnosti.
To není špatný začátek
Těžkosti pro některé nastaly třetí den po ukřižování. Nastaly nejen farizeům a starším z lidu, ale také apoštolům. Příčinou byl prázdný hrob a zpráva, že mrtvý v hrobě není. Poselství o prázdném hrobě přišli farizeům a starším z lidu říct vojáci, kteří hrob hlídali. Rozhodli „od stolu“ a své rozhodnutí a vysvětlení podpořili penězi, které dostali šiřitelé jejich vysvětlení. Ani se nešli ke hrobu podívat. I učedníci byli skeptičtí. Smrt Ježíše na kříži byla pro ně dostatečným důkazem jeho smrti. Když vyslechli svědectví žen o prázdném hrobu, dokonce svědectví o setkání s živým Ježíšem, rozběhli se k prázdnému hrobu, vstoupili do něj… To není špatný začátek!
Ježíš našel spící učedníky
Ježíš v Getsemanské zahradě vstal od modlitby a vrátil se k učedníkům, ale když je našel spící, znovu se vzdálil a modlil se stejnými slovy: „Otče, ale ne jak chci já, ale jak ty chceš. Kristus se modlí, zatímco ostatní spali, protože si neuvědomovali nebezpečí. Děláme to i my? Modlíme se i za naše spící bratry a sestry, kteří zavírají oči před nebezpečím ztráty spásy? My se musíme o to vroucněji modlit, o co méně si lidé uvědomují nebezpečí ztráty života s Kristem.
Díváme se, nasloucháme, učíme se…
Od mrtvého člověka již nic neočekáváme. Když Ježíš řekl slova: „Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě,“ byl ještě živý mezi lidmi. Pozvedáme proto své oči i srdce a díváme se na Ježíše na kříži. Díváme se, nasloucháme, učíme se… Ježíš se nám představuje z výšky svého kříže. Ukazuje nám své utrpení a svou slávu jako tajemství nejvyšší lásky. Tam daroval všechno: odpuštění svým vrahům, zločinci ráj, nám dal matku a své tělo a svou krev, celý svůj život, až po výkřik „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Všichni jsme pozváni
Ježíš je hřeby připoutaný ke kříži. Již nikam nechodí, téměř nic neříká, zazní jen několik málo slov, mlčky visí, obětuje se za spásu světa. Jeden člověk říká, že v tom spatřujeme i jednotlivé fáze našeho života. Je čas, abychom šli a hlásali Boží království. Je čas, abychom přinášeli své nemoci, nemohoucnost stáří, jako oběti života za spásu světa. Pan kardinál Tomášek často připomínal: „Kdo pro Boží království pracuje, dělá mnoho, kdo se za Boží království modlí, dělá více, kdo pro Boží království snáší utrpení, dělá nejvíc“. Je to také odvěká zkušenost církve. Všichni jsme pozváni mít účast na hlásání a budování Božího království.
Jděte s tím pryč
Co by Ježíš přikázal odnést z našeho chrámu? Asi nic, protože vše, co je v kostele není byznys, neslouží to ke kšeftům, ale k výzdobě chrámu a oslavě Boha. A jak jsou na tom ti živí, čím je naplněné naše srdce? Neřekl by Ježíš, při pohledu do našeho srdce, „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Chrám není obchodní centrum, tržiště, ale svatý dům Boží. Ježíš se snažil v chrámě probudit v srdci lidu vědomí, že se nachází v domě Otce a místo je posvátné.
Toho poslouchejte
Příkaz poslouchejte ho! Je plný Boží autority, ale též Boží lásky k člověku. Poslouchat Ježíše totiž není pouze povinnost, ale je to i milost, výsada, dar. On je pravda – budeme-li ho tedy následovat, nezmýlíme se; on je láska – stará se pouze o naše dobro. Ježíš k nám promlouvá především skrze naše svědomí. To samo o sobě však nestačí. Naše svědomí potřebuje být osvíceno a podpíráno evangeliem a učením církve, která je dnes oním obvyklým místem, kde k nám promlouvá Ježíš skrze tradici a učitelský úřad následníků apoštolů. Raniero Cantalamessa
Poušť – opustit něco – pustit se něčeho – odpustit někomu
„Bože, ty léčíš naši hříšnost modlitbou, postem a štědrostí…“ Odejděme na poušť, aby poušť nepřišla k nám. Poušť není rekreační oblastí, kam se jezdí ve stylovém oblečení, za zábavným, či sportovním programem. Poušť je místem ticha, omezení, setkání s tím, co při běžném životě často uniká. „Poušť je krásná tím, že někde skrývá studnu,“ abychom se občerstvili a prohlédli…
Karanténa
Slovo karanténa, které nás provází, se pomalu a jistě vytrácí. Není to proto, že by zeslábla síla infekce. Často je to proto, jak říkají někteří, chráním druhého. Když totiž infikovaný nahlásí s kým se setkal, pošle ho do karantény. On pak musí žít v izolaci, nevydělá peníze, nemůže se setkávat s kým chce… Ano, o mnohé nepřijde, ale virus se nerušeně šíří dál a může způsobit mnoho bolestí. Za krátký čas, na popeleční středu, bude nabídnuta účinná karanténa celému světu. Nebude vymáhána, jen doporučená. Kořenem je totiž láska k Bohu i lidem. Ale chrání i uzdravuje.
Ono to nějak dopadne
Lidé říkají i o životě po smrti: „Ono to nějak dopadne“ Nějak určitě, ale Pán chce, aby završením našeho života bylo společenství v nebi s ním. Je velkým bláznovstvím vytvářet si cesty a mechanismy, jak se dostat do nebe. Lepší je přijmout a žít to, co je Bohem vytvořené a nabídnuté. V listě Židům čteme: “Usilujte o pokoj mezi všemi lidmi a o svatost, bez které nikdo neuvidí Pána. Dávejte pozor, abyste se nikdo svou liknavostí nepřipravil o Boží milosti a nevybujel žádný jedovatý kořen a nerozšířil tak nákazu u mnoha lidí.“ Žid. 12. kap.
Znamení kříže
Znamení kříže zahání zlého ducha. „Znamení kříže je hrozným pro zlého ducha, neboť svatým křížem mu unikneme. Znamení kříže je třeba dělat s velikou uctivostí. Začínáme od hlavy: to je počátek, stvoření, Otec; poté srdce: to je láska, život, vykoupení, Syn; a nakonec ramena: to je síla, Duch Svatý… Toto všechno nám připomíná kříž. Vždyť my sami jsme byli učiněni k podobě kříže.“
Sv. Jan Maria Vianney
„Obraťte se a věřte evangeliu:“
Možná nás napadne: to slovo je určené tam těm… vždyť my jsme věřící, hodíme do kostela, zachováváme předepsané posty, modlíme se… Ježíš se tímto slovem obrací, ne na tam ty, ale na nás. Tak usedáme a přemýšlíme. Obrátit se znamená „obrátit svůj pohled „nahoru“ k Bohu a „odvrátit“ svůj pohled od zajetých vzorců myšlení. Obrátit se znamená žít z toho, že Ježíš je i nyní zde mezi námi, znamená to vkládat do modlitby i ty, kteří se od Boha odvrátili a čerpají jen z pozemských systémů, věřit, že Boží milosrdenství není automatické, ale obrovský dar, o který se s důvěrou prosí…
Dbejme o svatost
V současné době se mnoho dělá pro krásu a zdraví lidského těla. Sport, kosmetika, estetická chirurgie, zdravotnictví, které se stále zdokonaluje… Buďme však důslední a dbejme nejen o krásu, zdraví, přitažlivost, ale také o svatost. Nezapomeňme na důležitá slova apoštola Pavla: „Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem.“
Jsem Bohem milovaný
Evangelista Lukáš napsal: „Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ Na mnoha místech, při různých situacích uvádíme jména svých rodičů. Při křtu jsme se stali Božími dětmi. Tehdy i nám dal Bůh moc otevírat nebe, odkud pramení vše dobré. Stačí k tomu modlitba, pramenící v čistém srdci, spojená s důvěrou.
Mocné slovo
„Slovo se stalo Tělem a přebývalo mezi námi“. Když se Ježíš narodil, když v něm Bůh přišel mezi nás, přibližně rok neřekl ani slovo. Tak jako každé malé dítě. Z třech roků jeho veřejného působení se nám zachovala jen jedna věta. „Bůh je láska“. Tato věta byla zřejmá na každém jeho kroku. Ta láska přichází k nám.
Nový rok
Dejme i nadcházejícímu novému roku jméno „Ježíš“ jméno Ježíš znamená: „Jahve pomáhá.“ Poznamenejme se na čele, v duchu a v srdci křížem tohoto Ježíše! Směle řekněme: „Naše pomoc je ve jménu Pána.“ Když jeho jméno nad tímto rokem září, stane se i nejtemnější hodina hodinou roku Pána a jeho spásy.“ Záleží na tom, jaké jméno novému roku dáme! Pro některé to může být: ekonomický, studijní, pracovní úspěch, přátelství… dejme novému roku jméno Ježíš! Kéž se i v tomto čase na prvním místě uskutečňuje naše spása! Karel Rahner