Mše svatá – Farnost Měřín

Místo Betléma pospěšme k oltáři
Impulsy k prožívání mše svaté

Svědectví. Když jsem byla mladší, chápala jsem Eucharistii jak samozřejmost. Prostě neměla jsem žádný těžký hřích, a tak proč bych nešla k přijímání, když jdou všichni. Vůbec jsem neuvažovala o tom, že by pro mě Eucharistie mohla něco znamenat. Ale s odstupem času chápu Eucharistii jako velkou milost, jako osobní setkání s Kristem, který naplňuje mé srdce a touží jej proměňovat ke svému obrazu. Touží po tom, abych se mu co nejvíce podobala, – tak jak po tom toužím i já. Neznám žádný jiný, dokonalejší způsob přiblížení se ke Kristu než skrze čisté srdce, do kterého vstupuje On, Pán skrze Eucharistii. Eucharistie dává život, tak proč umírat? /Pavla 17 let/

Jak měl ve zvyku, přišel. V evangeliu čteme, že Ježíš přišel do Nazareta a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagogy. Podali mu svitek, aby z něho četl Boží slovo, a podal výklad. Byli tam lidé, kteří kvůli tomu přišli. Farizeové a učitelé zákona si na něho dávali pozor, aby ho měli z čeho obžalovat. Proč my přicházíme ve sváteční den na mši svatou? Abychom se setkali s Ježíšem, který je uprostřed nás? Abychom tuto vzácnou chvíli prožili? Nebo abychom mohli obžalovat Boha za to, že to, či ono dopustil, kněze za to, že mši protahuje, abychom se pohoršovali nad druhými? Při mši svaté jde o jediné. O setkání s Ježíšem, se kterým máme prožít celou věčnost. Pokud nepřicházíme za Ježíšem, naše cesty do kostela jsou zbytečné. Vytvořme vše pro setkání s ním.

Místo Betléma pospěšte k oltáři…

Po svém, všechno po svém… Tak mi to připadá. Svět se nechce vzdát adventu, nechce se vzdát vánočních svátků. Snad tím dává najevo, že to nějak k člověku patří.
A tak slaví, ale po svém. Dává těmto, pro nás posvátným dobám svoji náplň. Ale o tom nechci mluvit. Spíše jsem rád, že tato období, totiž očekávání a setkání s narozeným, pokračují. Říkám si, zda s tím narozeným, s tím Slovem, které se stalo Tělem, vydržíme. Zda nám nezevšední. On už je s námi v eucharistii a v lidských srdcích více jak 2000 roků. Chce to jen jedno, abychom do kostela chodili za Ježíšem, těšili se na něj a s ním žili náš život.

Program beze změny a přece jdeme

Proč tedy chodíme na mši svatou, když je tomu tak? Co od ní očekáváme? A co při ní prožíváme? S kým se zde chceme potkat? Neočekává také on něco od nás? Možná řekneme: Nad tím se nezamýšlíme, prostě jdeme. Při mši svaté nedochází k nějakým překvapením, že by se mše svatá dnes sloužila nějak jinak. Přesto nejde o nějaké nudné opakování. Jde o pevnou formu, kde mají svůj důležitý význam slova, gesta i postoje, a kde je především neustálá přítomnost živého Boha, který takto komunikuje se svým lidem. Při mši sv. nám Ježíš dává to, co dával apoštolům, co dal předešlým generacím. Ježíš nám dává sám sebe jako posilu na naší cestě do Božího království. Ježíš nám odpouští hříchy a naplňuje nás milostí.

Kdy začíná mše svatá

Odpovědi mohou být různé. V liturgickém dokumentu se píše: Mše svatá začíná „Když se lid shromáždil“. Touto větou je řečeno, že důležitý při mši svaté je shromážděný lid – církev. Mše svatá je nejdůležitější společnou modlitbou lidí, kteří společně kráčejí za Bohem v Ježíšově jménu. V Ježíšově jménu znamená, že charakteristickým znakem shromáždění je vzájemná láska. I z tohoto pohledu je počátek mše svaté velmi důležitý. Mše svatá nezačíná zněním zvonku u sakristie, ale o mnoho dříve.

Přijít na mši svatou znamená velmi mnoho. Mše sv. je to nejcennější co nám Bůh daroval. Dotýká se Kalvárie, celého díla vykoupení. Obětí Ježíše na Kalvárii a jeho zmrtvýchvstáním se na tomto světě mnohé věci změnily k novému životu. Pán Ježíš toto tajemství vykoupení vložil do mše svatá při poslední večeři, když řekl: „Toto čiňte na mou památku.“

Proč přicházíte na poslední chvíli? Je potřebné přijít dřív a v modlitbě prosit Pána, aby seslal svého Ducha Svatého, aby vám mohl darovat pokoj a očistit od ducha tohoto světa, od vašich úzkostí, problémů a roztržitostí. On vás učiní schopnými prožít do hloubky tuto svatou chvíli. Vždyť je to ten největší zázrak. Přišli jsme prožít chvíli, kdy Bůh dává svůj největší dar a vy to neumíte docenit. /Z mystického vidění Kataliny Rivas/

Kdo je na mši svaté – kdo slaví mši svatou

Farní mše svatá nebo setkání Boží rodiny? A k tomu sváteční den, ze kterého chceme urvat hodně času pro sebe, svou rodinu, odpočinek, koníčky. Myslím, že Pán Bůh nám chce mnohé dopřát. Nedělní mše svatá, to je setkání farní rodiny. Cítím se mezi shromážděnými dobře? Znám je, i to, co prožívají? Možná mohu podat pomocnou ruku? Faktem je to, že jsme si nikoho, kdo je v kostele, nevybrali. Ale Bůh si je vybral jejich křtem, podobně i nás. Chce, abychom žili spolu, spolu se modlili, pomáhali si, vydávali svědectví…

Všechno, a také mše svatá

Žijeme přece jen v jiném světě, než dříve. Mnohé se změnilo a mění. Pozvání na hostinu s Kristem, což je mše svatá a její vlastní průběh se nemění. Vzpomeňme na podobenství o králi, který připravil svému synu svatební hostinu. /Mt22,1-14/ Pozvaní si našli důvod, proč nepřijít a pozváni nepřijali. Král to přece musí pochopit. Evangelista říká, že ho to zabolelo a zazněl rozsudek. Nikdy svatební hostiny neokusí. Svatební síň byla naplněna jinými, ale jeden podcenil oblečení. Byl pak vyhozen. Mše svatá je o pozvání, o odpovědi na ně, o kvalitě duše. Jak je to pošetilé chtít všechno a také tomu věnujeme mnoho času i sil, ale dát Bohu aspoň hodinu je příliš? Bůh jednou prohlásil, že chce mít první místo, o které se nechce dělit. Aby nemusel, tak mu nabídneme místo druhé a ještě na vzhled duše nedbáme. Ale on chce první místo a kvalitu.

Prvním křesťanům na tom záleželo – a současným, věřím, že také…

A na čem? Na tom, aby byl Ježíš i po svém nanebevstoupení mezi nimi a s nimi. Protože byli posluchači pozorní, s otevřeným srdcem, neuniklo jim, o čem Ježíš za svého pozemského života hovořil. Vznikly čtyři způsoby prožívání křesťanského života. Tyto způsoby nacházíme a prožíváme také při mši svaté. Tedy, pokud jsme i duchem přítomni. „Vytrvale poslouchali učení apoštolů“ – to je Boží slovo, které nejen něco oznamuje, nás s něčím seznamuje, ale slovo vytváří i vztah, tedy pokud mu nasloucháme a je žijeme. „Každého dne pobývali v chrámě.“ – to je modlitba, ať společná nebo i osobní. Ježíš řekl: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, já jsem uprostřed. Jak bychom si měli vážit společné modlitby, když má takovou moc. „Po domech lámali chléb.“ – to je označení pro mši svatou. První křesťané věděli, že nestačí jen slavit mši svatou ve svátečních šatech, ale je také potřeba obléci zástěru služby. Jen tak je možné naplnit Ježíšovo slovo: „To konejte na mou památku.“ Proto se s druhými dělili s radostí o to, co měli. Žili lásku tak, jak ji žil Ježíš. Možná nás trochu překvapí zhodnocení jejich počínání. „A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“ Někdy snad i myslíme na to, co musíme udělat, aby bylo více lidí v kostele, aby jich více přijalo Krista a bylo věřících. Jen jedno je potřebné: umožnit, aby byl Kristus mezi námi. Pán svěří nové lidi těm, kdo mu patří.

Každou noc kolem půlnoci

Každou noc kolem půlnoci, před tím, než šel svát, papež Jan /jedná se o Jana XXII/ poklekl před Nejsvětější svátostí. Tam v duchu probíral všechny problémy, se kterými se setkal toho dne: Biskup, který mu přišel říct o zmasakrovaných kněžích a znásilněných sestrách v Kongu, státník, jen mu přišel vyprávět o útrapách jeho země ve válce a žádal o podporu, nemocní, kteří přišli pro požehnání, uprchlíci, kteří přišli prosit o pomoc, nejnovější vlna pronásledování za železnou oponou. Papež Jan probíral problém za problémem a zpytoval svědomí, zda každému odpověděl správně a účinně, patřičným způsobem. Nakonec se zhluboka nadechl a řekl: „udělal jsem, co jsem mohl. Je to tvá církev, Pane. Já jdu spát. Dobrou noc.“

Pán Bůh od nás nečeká vyřešení všech věcí, nebo dokonce zázraky. Čeká jen, že mu řekneme, co jsme prožívali, co děláme a co hodláme udělat. Příležitostí k tomu může být i nedělní mše svatá. Na mši svatou bychom neměli chodit s prázdnou. „Lidé doufejte v něho v každé době, před ním si vylejte své srdce, Bůh je naše útočiště. (Žalm 62)

K očištění nestačí jen projít koupelnou,

ale je třeba špínu odkrýt a obmýt proudem vody. Do nebe nemůže přijít nic nečistého. Ke svatebnímu stolu v Božím království může zasednout ten, kdo má svatební roucho, je oblečen v Krista.
Mše svatá je svatební hostina. K eucharistickému stolu zasedáme každou neděli, abychom uměli zasednout ke stolu v Božím království, až budeme z této země zavoláni. Když nás někdo pozve na svatbu, dbáme na to, abychom přišli včas a patřičně oblečeni. Eucharistická svatební hostina nás vybízí ke stejnému postoji. Když přijdeš pozdě na autobusovou zastávku, nečekej, že do autobusu nastoupíš. Když přijdeš pozdě na mši svatou, něco ti „utíká mezi prsty“. Důležité je očištění. Ale může vůbec nějaké očištění proběhnout, když Kristu neukážeme špinavá místa, místa, kde je málo lásky. V evangeliu malomocný říká Ježíšovi: „Chceš-li, můžeš mě očistit“. A Ježíš odpověděl „chci“ a malomocenství od něho odstoupilo. Při úkonu kajícnosti bychom měli mít na mysli konkrétní věci. Nebo aspoň kající postoj, protože zbožné přání nestačí.

Polibek lásky nebo zrady.

Ve starých kulturách, ale i u některých národů, či jedinců se užívá polibek jako pozdrav. Polibek je i vyjádřením úcty, lásky, přijetí. Polibek při slavení mše svaté, koná viditelně kněz na počátku i při zakončení a má zde důležité místo. S polibkem, jako podlým činem se setkáváme v zahradě Getsemanské, kde Ježíš jasně prohlásí: „Jidáši, polibkem zrazuješ syna člověka?“ Až nás z tohoto slova zamrazí. Přidejme se v duchu ke knězi, vždyť máme společně prožít čas lásky s Kristem, on projevil na kříži lásku do krajnosti. Chtějme se i po skončení mše sv. vykročit provázeni jeho láskou a těšit se z ní.

Prosím vás, abyste se za mě u Boha přimlouvali…

Vyznávám, že často hřeším myšlenkami, slovy i skutky. Je to má vina… Z hříchu se nemůžeme sami osvobodit. S důvěrou hledíme na kříž, ale také prosíme Matku Boží Pannu Marii, anděly, svaté a „vás bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali“. Hříšník potřebuje, aby se za něj přimluvil někdo, kdo žije v přátelství s Bohem. Jejich prosba má v Božích očích váhu. Naše prosba má jen takovou váhu, nakolik jsme sjednoceni s Kristem. I dnes se na počátku mše sv. za tebe, hříšníka, někdo modlil a ty za jiné. Víš o tom?

Když Bůh promlouvá

Prožívání bohoslužby slova podle Cataliny Rivas. „Začala bohoslužba slova a Panna Maria mně poručila, abych opakovala po ní: „Pane, dnes chci naslouchat tvému slovu a přinášet mnoho ovoce. Prosím, aby Svatý Duch očistil moje srdce, aby v něm tvoje slovo rostlo a rozvíjelo se“. Potom mi Panna Maria řekla: „Chci, abys dávala pozor na čtení a celou homilii. Pamatuj si, že to, co říká Písmo, se nevrací zpět, dokud nevydá plod. Budeš-li pozorně naslouchat, část z toho, co uslyšíš, v tobě zůstane. Musíš se snažit, aby sis celý den připomínala ta slova, která na tebe zapůsobila. Někdy to mohou být dva verše, někdy jedno slovo, někdy celé evangelium. Vychutnávej je během dne a stane se částí tebe. Život se změní, jestliže dovolíme, aby slovo proměňovalo naši osobnost.

Bohoslužba slova, dialog mezi Bohem a Jeho lidem.

Při mši svaté se shromažďujeme, abychom naslouchali tomu, co pro nás Bůh učinil a zamýšlí učinit. Když zní Boží Slovo – čtení, žalm a evangelium – máme otevřít srdce, protože k nám promlouvá sám Bůh, a nemyslet na něco jiného či mluvit o něčem jiném. Při bohoslužbě slova, biblický text přestává být písmem a stává se živým slovem, které nyní pronáší sám Bůh. Potřebujeme naslouchat! Jde totiž o život, jak připomíná pronikavý postřeh, že »nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst«. Jde o život, který nám dává Boží slovo. V tomto smyslu, mluvíme o bohoslužbě slova jako o „stolu“, který prostírá Pán, aby sytil náš duchovní život.

Obětování: Matka Boží řekla – modli se takto: „Pane, obětuji se ti taková, jaká jsem, všechno, co mám a co mohu. Všechno vkládám do Tvých rukou. Všemohoucí Bože, pro zásluhy Tvého Syna, proměň mne. Prosím Tě za svoji rodinu, za všechny lidi, kteří bojují proti nám, za ty, kteří se svěřili do mých modliteb.“

Najednou začaly z lavic vstávat postavy. Vypadalo to, jako by z každé osoby povstala jiná osoba. Brzy se chrám zaplnil mladými, krásnými lidmi oblečených do bělostných šatů. Šli směrem k hlavnímu oltáři. To jsou andělé strážní každé z těch osob, které jsou v kostele. Tvůj anděl strážný odnáší tvé dary a tvé prosby před Pánův oltář. Část z nich nesla jakoby zlatou misku s něčím, co zářilo čistým zlatým světlem. To jsou andělé těch, kteří obětují mši svatou na mnoho úmyslů a kteří jsou si vědomi, co to znamená slavit mši svatou. Oni mají Pánu co dát. Za prvními anděly šli ti, kteří měli ruce prázdné. To jsou andělé těch, kteří jsou zde přítomni, ale nikdy nic neobětují. Nemají zájem na prožívání každého okamžiku mše svaté a nemají dar, který by chtěli přinést k oltáři. Na konci průvodu byli andělé, kteří byli velice smutní, měli ruce sepjaté k modlitbě, ale sklopený zrak. To jsou andělé strážní těch, kteří přišli jen z povinnosti, bez touhy účastnit se mše svaté. Andělé jsou smutní, protože nemají, co by složili k oltáři kromě svých modliteb.

Obětuj v tomto okamžiku Pánu sama sebe. Daruj mu své bolesti, naděje a smutky, radosti a prosby. /podle K. Rivas/

Vydávat svůj život pro dobro druhého člověka.

„Toto je mé tělo, které se za vás vydává“. „Toto je má krev, která se za vás prolévá“. „To konejte na mou památku.“ Tato Ježíšova slova zaznívají při mši svaté, ale rozumíme jim? Vyslovením těchto slov při poslední večeři, Ježíš poukazuje na to, co se druhý den stane ve skutečnosti, kdy jeho tělo visí na kříži. Obětoval sebe, abychom my mohli žít. Vydal své tělo, aby zničil moc hříchu a smrti. Toto vydání je klíčem do nebeské radosti, ke které je každý zván. Při těchto slovech si připomínáme Ježíšovu smrt na kříži.

„Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Řekl: toto je mé tělo, které se pro vás vydává, to konejte na mou památku.“

Mezi mnohými, kteří přijali Ježíšova slova, patří i naše národní světice svatá Anežka Přemyslovna. Ona se skláněla zvláště k chudobným, trpícím lidem. Svým postojem říká: „Toto je má královská důstojnost, toto je můj život, toto je mé tělo, toto všechno dávám pro druhé lidi.“ Proč to asi udělala, co tím chtěla říct? Celým svým postojem těmto lidem říká: „Bůh tě má rád!“ Jak je v životě člověka, který prožívá něco těžkého, důležité slyšet: Nejsi sám, jsem s tebou, je s tebou také Bůh! Někdy může být velmi obtížné, zvláště v těžkostech, přijmout pravdu „Bůh tě má rád“. Důležité je, aby tato pravda zaznívala stále znovu.

Podle Spasitelova příkazu a podle jeho Božského učení,
odvažujeme se modlit…

Když jsme se měli modlit Otčenáš, promluvil ke mně Ježíš poprvé: „Počkej, chci, aby ses modlila z nejhlubšího nitra, z jaké vůbec můžeš volat. Připomeň si osoby, které tě v životě nejvíce zranily a způsobily ti největší křivdu, abys je mohla obejmout a říci jim: „Ve jménu Ježíše Krista vám odpouštím a přeji vám pokoj. Ve jménu Ježíše Krista prosím, abyste mi odpustili a přáli pokoj.“ Jestliže ta osoba zasluhuje pokoj, obdrží ho. Jestliže se pro něj nedokáže otevřít, vrátí se do tvého srdce. Ale nechci, abys obdržela nebo nabízela pokoj, jestliže nejsi schopna odpustit a zakusit nejdříve pokoj ve svém srdci. Mysli na to, co děláš. V modlitbě opakuješ: odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme, našim viníkům. Jestliže můžeš odpustit, ale nedokážeš zapomenout, kladeš překážky Božímu odpuštění. Říkáš, odpusť mi jen tak, jak jsem sama schopná odpouštět, ne víc.“ Neumím popsat svoji bolestnad tím, jak Pánu ubližujeme. Ale také nad tím, jak ubližujeme sami sobě, když neumíme odpouštět. A kvůli předsudkům a vlastní vztahovačnosti v sobě nosíme zlobu a neklid. Odpustila jsem a prosila o odpuštění ty, kterým jsem ublížila. Chtěla jsem cítit pokoj, který Pán přináší.

/Podle Kataliny Rivas/