První svaté přijímání
Most ve městě Avignon, Francie. Mosty se staví proto, aby překlenuly údolí, řeku a spojovaly břehy. Tento most břehy nespojuje, v dnešní době je pouhou kulturní památkou. Stavba mostu byla inspirována chlapcem, pastýřem. Tradice vypráví, že když hnal stádo na pastvu, uslyšel hlas Ježíše Krista, který ho žádá, aby postavil most přes řeku. Chlapec byl zesměšňován, ale božskou inspiraci dokázal tím, že zázračně zvedl obrovská blok kamene. Pro stavbu získává příznivce a most je postavený. Dnes tento most nespojuje dva břehy, protože čas a přírodní síly udělaly své. Most končí uprostřed řeky a stal se jakousi vzpomínkou na časy minulé. Pastýř Benezet je pohřben na samotném mostě v kapli.
Pro mnohé lidi je víra v Boha, a také víra v Eucharistii jen jakousi vzpomínkou na časy minulé, na ty, kdo otevírali Písmo, četli Boží slovo, modlili se, chodili do kostela. Občas se na tuto minulost jdou podívat, obdivují umění, historii a zase se vrací do moderního světa, kde je tato víra pro ně minulostí.
Mám před očima vás, rodiče, pro které není víra v Boha, se všemi projevy minulostí. Dnes vyjadřujete i to, že si přejete, aby víra v Boha, nebyla historickou minulostí ani pro vaše děti. Dnes jim předáváte nejen víru, kterou za chvíli společně vyjádříme, ale také i most, který spojuje dva břehy. Předáváte jim víru v eucharistii, víru v Ježíše přítomného v malém kousku chleba. O něm Ježíš prohlásil: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo jí tento chléb, bude žít na věky. Mé Tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj.“ Přeji vám, abyste i nadále přiváděli děti k tomuto stolu, ze kterého můžeme přijímat pokrm života pro pozemský čas a pokrm, který je mostem mezi pozemským časem a věčností. Nedopusťte, aby se dnešní den stal je nějakou pěknou vzpomínkovou historií.
Děti: Jeden misionář vypráví, jak viděl domorodce, který dlouho klečí v kapli před svatostánkem. Ptá se: „Co tam tak dlouho děláš, o čem s Ježíšem mluvíš?“ On odpoví: „Já se dívám na něho a on na mě“. Přeji, aby vaše srdíčko, vždy vnímalo, že zde v kostele ve svatostánku je Ježíš. Aby vnímalo ještě něco většího, že on je a touží být ve vašem srdci.
4. velikonoční neděle
Všichni jsme povolaní
Po svém zmrtvýchvstání podal Ježíš mnoho důkazů o tom, že žije. Setkání se zmrtvýchvstalým, přijetím svědectví o něm a přijetím jeho slov, se pro mnohé stává základem životní změny. Církev kráčí ve zkušenosti první církve.
O velikonocích, ale také další dvě následující neděle jsme se prostřednictvím Božího slova, spolu se ženami, apoštoly setkávali s Kristem zmrtvýchvstalým. Dnes apoštol Petr říká: „Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. K tomu jste přece byli povoláni.“ Vydáváme se tedy na cestu a rozhodným krokem kráčíme za Kristem, Dobrým pastýřem. Díky Kristu již nemáme před sebou nejasný, mlhavý cíl, ale cíl jasný, plný slávy a života v plnosti.
Hlavním průvodcem na cestě k tomuto cíli je Boží slovo, také svědectví těch, kteří se cestou za Kristem vydali. Ti, kteří se cestou za Kristem vydali, dále již kráčí s Kristem.
Životní cestu nejen těchto zmiňovaných, vyjadřují slova z evangelia: „Ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Ježíš jim pověděl toto přirovnání, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.“
V Kristu Ježíši je spása člověka. Branou do věčnosti nás může provést pouze On. Důležitou roli sehrává Boží slovo. Při čtení Božího slova jsme byli svědky reakce na slovo o Kristu, které hlásal Petr. Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: „Bratři, co máme dělat?“ Petr jim ukazuje cestu k obrácení a živé víře. Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí. Jaká je to cesta? „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Obrácení – odpuštění – tzn. přidat se ke Kristu – nechat se vést Božím Duchem.
Sv. Terezie z Avily byla mystička a měla zjevení, při kterém slyšela tato slova: „Každý, kdo bude číst Boží slovo a uvažovat o něm aspoň 15 minut denně, bude spasený.“ Kéž jsou tato slova i pro nás velkým povzbuzením. Boží slovo je základem pro naši víru i průvodcem na cestě víry. Kéž je náš životní postoj založen na Božím slovem, tímto slovem očišťován a posilován.
Ježíš je dobrý pastýř. Své ovečky nehodnotí. Na všechny se dívá s láskou a pochopením. Z každé má radost. Když se nějaké nedaří, tak ji neignoruje, nedává jí palec dolů, ale hledá ji a bere do náruče, aby ji pomohl a zachránil. Toto poznání nás může osvobodit ze zajetí strachu z pohledů a hodnocení druhých lidí. Může nám dát radost ze zakoušení bezpodmínečné lásky. A to je důležitý základ pro to, abychom mohli být šťastní. Je to důležitý základ pro důvěru, se kterou máme následovat Ježíše, dobrého pastýře, když nás volá.
Svědomí, Písmo svaté, mše svatá, modlitba a rozjímání, zde všude můžeme slyšet jeho hlas. Promlouvá k nám vždy s velikou láskou. Naučme se mu naslouchat. Důvěřujme mu a následujme ho. Prosme, ať nás osvobodí od závislostí na zlu a dá nám svobodu radostně konat dobro. Nezapomínejme, že jen život s ním nás skutečně osvobodí ze zajetí hříchů a zla.
3.neděle po velikonoční
Nestalo se tak, jak jsme předpokládali a jak jsme byli zvyklí
aneb podobnost čistě náhodná.
Tato věta je čistě náhodná k té větě znějící z úst učedníků putujících do Emauz. Prožívání velikonočních svátků nebylo tak, jak jsme byli zvyklí. Nepřicházeli jsme ve velkém množství bdít s Ježíšem do Getsemanské zahrady, ani k Božímu hrobu, i to „Aleluja, živ buď nad smrtí slavný vítěz“ neznělo nějak pronikavě, protože k těm několika málo hlasům se nemohli v kostele přidat další. A navíc, mnohé tradice…
Před několika hodinami nám bylo dovoleno, že můžeme jako křesťané opět vytvořit malé společenství v kostele. Ale pozor na počet, pozor na hygienická pravidla! Snažím se to všechno pochopit, i když je někdy velmi těžké pochopit, jak může být hrstka lidí v kostele větším nebezpečím pro šíření viru, než desítky, či stovky lidí v obchodních domech.
Události prvních křesťanských velikonoc nechal Bůh dojít do krajnosti. Boží Syn Ježíš, potupen, opuštěn, umírá na kříži. Ježíš, učedníkům na cestě do Emauz připomíná: „To všechno se muselo stát“. Bůh velikonoce bolestné, ale i plné slávy a vítězství dlouho připravoval.
Mimořádná doba nás přivedla, doslova uzavřela do našich domovů. Strach z všemocného viru zavládl v mnohých rodinách… Mimořádná doba nás přivedla do našich domovů, do míst, kde máme prožívat víru mimořádným způsobem. Ale opravdu mimořádným? Vždyť rodina je tím místem, kde má být hlásaná víra v Krista zmrtvýchvstalého, místem, kde se rodina s Kristem vzkříšeným setkává. Děkuji vám, že jste se jako rodina setkávali s Kristem ve svých domovech a že vás spojovala modlitba. Kristus přichází do vaší rodiny, aby ji obnovil. Věřím, že v tom započatém budete pokračovat. Nenechte si to nikým a ničím vzít. S některými farníky jsem mluvil o tom, jakým způsobem přijímali a přijímají Krista do své rodiny. „Bože, děkujeme ti, že se naše víra i o těchto velikonocích znovu rozhořela v našich srdcích i rodinách.“
Dovolme Kristu i nadále, aby se k nám přidal na naší cestě života, vstoupil do všech radostí, smutků, úzkostí… říkejme mu o tom, co prožíváme… zvěme ho: Pane, zůstaň s námi, s naší rodinou… dávej se nám poznat.
Od domácího stolu nás zve Ježíš ke stolu eucharistickému, do chrámu, do společenství Božího lidu, aby nás nasytil svým slovem a chlebem života.
Učedníci se ještě ten večer vydali zpět do Jeruzaléma a vypravovali, co se jim stalo na cestě. A my?
Víra je vzácný dar. Předává se jako dědictví a má činit náš život krásným. Aby tomu tak bylo, je potřeba ji přijmout, ozdobit jí svůj život a pečovat o ni. Dnešní evangelium nám radí, jak na to.
2.neděle po velikonocích – neděle Božího milosrdenství
Myšlenky
Pokoj Vám… tento pozdrav tvoří počátek velikonočního setkání Zmrtvýchvstalého s učedníky. Tímto pozdravem se dříve zdravili a vítali lidé, kteří přicházeli na bohoslužbu. Pozdrav „pokoj vám“ otevíral bohoslužbu.
Při mši svaté se tímto pozdravem zdravíme a Kristův pokoj přejeme, před svatým přijímáním. Při tomto úkonu vyjadřuji, že K Beránkově svatební hostině, k jednomu stolu, může zasednout ten, kdo je usmířený s bratry a sestrami. Když jeden druhému se daruje a druhého přijímá. Zasednout mohou ti, mezi kterými vládne Kristův pokoj. Při pozdravu přeji druhému dar největší, samotného Krista.
I posvátný prostor může být místem strachu. „Učedníci byli ze strachu před židy shromážděni v místnosti za zavřenými dveřmi.“ Ta místnost byla ještě před několika hodinami posvátným prostorem, protože zde byl přítomný Ježíš. Při poslední večeři byl přítomný fyzicky, ale také svátostně. Při poslední večeři zde Ježíš poprvé proměnil chléb ve své Tělo a víno ve svou Krev. Místo strachu se proměnilo opět v posvátný prostor tím, že Ježíš přišel, pozdravil „Pokoj vám“ a učedníci zaměřili na něho svou pozornost.
Přicházíme do našeho chrámu, posvátného prostoru. Naše mysl i srdce jsou obsazeny mnohými starostmi a vším, co dělá život temným. Ježíš nás chce vidět radostné. Vytvořme podmínky k tomu, aby nás nezahltily temnoty, abychom mohli spolu s jedním apoštolem radostně zvolat: „Je to Pán“ – Je tu Pán, moje radost.
Identifikace a zdroj. Evangelista Jan zaznamenal, že po pozdravu Ježíš ukázal učedníkům shromážděným ve večeřadle své rány. Pro učedníky to bylo něco jako identifikace, že je to skutečně On. Tyto rány jsou víc, než znamení. Jsou zdrojem milosrdenství a odpuštění. „Ježíš ukázal své rány a pak řekl: „Komu hříchy odpustíte, jsou odpuštěny. Komu je neodpustíte, odpuštěny nejsou.“ Ježíš ukazuje, že jeho ranami jsme uzdraveni. Přijít ke svátosti smíření může být pro někoho nepříjemné, ale odpuštění hříchu je celkem snadné, bezbolestné. Kristus veškerou bolest a hrůzu zla ukryl do svých ran.
Světci dělali velké pokroky v duchovním životě a obdarovávali druhé duchovními dary, protože často rozjímali o utrpení Ježíše Krista.
Zelený čtvrtek
Zeleným čtvrtkem, po čtyřicetidenní postní době, vstupujeme ke slavení událostí, ze kterých vyrostla naše spása. Zelený čtvrtek byl v křesťanské tradici dnem odpuštění. V tento den byli kající hříšníci přijímáni, někdy i po dlouhém čase pokání, zpět do církve. Kající hříšníci byli připodobňováni k suchým větvím, ve kterých není život. Pokáním, které konali, se opět zazelenali. V dnešní době neznáme tak přísné pokání, které bylo způsobeno velkými hříchy, jako třeba odpad od víry, zapření Krista, pohoršlivý život. Postní doba byla časem na rozmyšlenou, zároveň v ní rostla touha po životě s Kristem. Postní doba je časem, kdy v nás má být něco přivedeno k hlubšímu životu s Kristem. Jako křesťané nemáme být uvadlí, jako rostlina bez vody, ale plni svěžesti, radosti z Krista a nového života.
Evangelista Jan napsal: Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. (Jan 13,1) Pak následovalo mytí nohou učedníkům a ustanovení eucharistie. Zelený čtvrtek je pro nás příležitostí, abychom se více radovali z Boží lásky, zároveň přemýšleli o naší lásce ke Kristu. Co je to vlastně láska? Jak poznám, že opravdu miluji? Pozná se to podle toho, že nám ten druhý schází, že se nám po něm stýská. Na Zelený čtvrtek si připomínáme, že Ježíš ustanovil eucharistii. Většina nebude moci přistoupit ke slavené mše svaté v kostele, ani ke svatému přijímání. Schází nám? Stýská se nám po něm? Aby se Kristova smrt na kříži s následným zmrtvýchvstáním, nevytrácela z našich životů, protože je to jediná cesta našeho vykoupení, ustanovil Ježíš eucharistii. Apoštol Pavel zdůrazňuje: „Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, doku on nepřijde.“ Živého Ježíše a naději do tohoto světa vnáším tak často, jak často a s jakou láskou mši svatou prožívám.
Dnešní den slavíme ustanovení svátostného kněžství.
Při mši svaté, která je za kněze, děkuji Pánu Bohu za povolání a za všechny, kteří mě na cestě ke kněžství i v kněžské službě provázeli a různým způsobem provází. Kněžství je spolu s eucharistií velký dar Boží lásky. Pomozte kněžím naplnit v tomto světě jejich poslání. Děkuji Vám.
Velký Pátek
Ježíše zajali v Getsemanské zahradě. Na květnou neděli jsme slyšeli o tom, že se Ježíš v zahradě modlí. Slyšeli jsme také, jak Ježíš zve k modlitbě i učedníky. Můžeme říct, že je zve do své modlitby. Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Nikdo z učedníků netušil, za jak krátký čas bude toto Ježíšovo aktuální. A jaké bude mít důsledky to, že učedníci místo modlitby zaspali. Ježíš je vybízí k modlitbě, kvůli nim, celkem tři krát. Únava a spánek byly silnější. V některých situacích může člověk obstát jen proto, že se modlí.
Ježíše zatkli. Petr a Jan jdou za Ježíšem. Per zůstává stát u dveří. Jeho protekční vstup do veleknězova domu ho bude stát mnoho sil. Petr chtěl z dáli pozorovat, jak to s tím Ježíšem dopadne. Za chvíli a na chvíli se stane hlavním postavou. Jeho srdce dostane celkem čtyři zásahy. Tři mají svůj počátek ve strachu o svoji existenci. Ten čtvrtý je spuštěn hlasem kohouta. Všechny zásahy jsou bolestné. Petr v této chvíli prožívá to, co později napsal apoštol Pavel: „Když stojíš, dej pozor, abys nepadl“.
Čtvrtý zásah a setkání pohledů Petra a Ježíše vedou Petra k bolesti, vyjádřené pláčem. Bolest duše je to hluboká lítost. Tato Petrova bolest je uzdravení Ježíšovou otázkou: „Petře, miluješ mě?“ Tato otázka zaznívá po zmrtvýchvstání, z nové situace. Odpověď na tuto otázku je snadnější. Je z jiné situace. Ze situace, která se již nikdy nezmění.
Zmrtvýchvstání Ježíše
Různá opatření vlády a z toho plynoucí ustanovení, či doporučení našich biskupů, směřují k jednomu: aby se možnost šíření nákazy snížilo, co nejvíce. Všichni víme, že člověk nakažený se stává nebezpečným pro zdravé nebo méně odolné. Lidi nakažené lékaři léčí, popřípadě izolují.
Krátce před tím, než Ježíš vstupuje na cestu výkupné oběti, říká Petrovi: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Ve sboru apoštolů již jeden nakažený byl, Jidáš. Je zajímavé, že Ježíš se Jidášem nezabývá. Ježíš chrání ostatní a zvláště Petra. Nedává je do karantény – izolace, jak to dnes dělá svět, vždyť má s nimi opačný plán. Poslat je do nakaženého světa. Proto Ježíš Petrovi řekl: „Šimone, já jsem za tebe prosil…“ Aby se Petr a ostatní smrtelně nenakazili, Ježíš se za ně modlí, prosí. Víme, že Petr, ale patrně i ostatní apoštolové na sobě zakusí nevěrnost, slabost, ale v této situaci také poznají více sebe, své síly, omezení. Poznají svého Pána a vyznáním lásky obnoví svou věrnost.
Před čtyřiceti dny, na počátku postní doby jsme byli pozváni, abychom lépe poznali sebe a Boha. Skrze postní snažení nám byla nabídnuta určitá karanténa, která byla umocněna stavem nouze. Závěr postního snažení tvoří slavnostní obnova křestního slibu. Prohlašujeme, že se škodlivým virem – hříchem, nechceme mít nic společného. Prohlašujeme, že svůj život a víru budeme i nadále opírat o Otce, Syna, i Ducha svatého. On nám pomáhá, provází nás a chrání. Také proto, abychom i my utvrzovali své bratry…
Jak to poznáme, že jsme porozuměli zmrtvýchvstání Krista?
Apoštol Pavel odpovídá: „Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi.“ Z velikonoční bohoslužby
5. neděle postní
Pane, kdo zhřešil, že se tento člověk narodil slepý?
Pane, proč jsi nepřišel včas a nechal Lazara zemřít?
Pán Bůh ví proč! Pán Bůh ví, co dělá! Připomeňme si nejprve Boží slovo: „Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky.“ Podle rodičů, byl ten uzdravený ze slepoty dospělý člověk. Jestliže Ježíš říká, nezhřešil nikdo, ale mají se na něm projevit Boží skutky, pak Bůh tuto chvíli uzdravení připravoval, se vším všudy, minimálně 15 roků.
Vzkříšení Lazara popisuje evangelista takto: „Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Mnozí lidé tu moc a slávu viděli, ale nepřijali. Dokonce někteří se rozhodli s Ježíšem zabít i Lazara.
Mnoho událostí i v našem životě je spojováno s otázkou: Pane, proč? Někteří se snaží v těchto událostech Boha i vytlačit, nebo prostě jen nevzpomenout, dokonce zapomenout.
Vzpomínám si na otázky, Pane, proč? I na odpověď: Aby byl Bůh oslaven. Otázky jsou spojeny s životním příběhem jednoho děvčete, Marušky. Na zdravotnickou školu chodila krátce, protože ji byl diagnostikován nádor na mozku. Naději přineslo slůvko „nezhoubný“. Světlo naděje pomalu uhasínalo, když po operaci začal nádor znovu růst a prorůstal důležitá centra. Mnohé modlitby, ale také mnohá proč? Maruška i její rodina byla věřící a měla velkou oporu v modlitbách a obětech mnohých. A pak přišly dvě zvláštnosti. První: Maruška začala stále častěji zpívat píseň v angličtině. Rodina nikdy neslyšela, že by ji dříve znala a zpívala. Druhá: do rodiny přicházeli lidé, aby se společně s rodiči modlili. Tehdy byl pátek a ve chvíli volna se stavil jeden kněz. Bylo před třetí, a tak se začali modlit Korunku k Božímu milosrdenství. Bylo patnáct hodin, hodina milosrdenství, zaznívala poslední slova modlitby. Maruška přešla do věčnosti.
Pane, kdo… Pane proč…
A ta písnička, kterou si ji Bůh připravoval?
Červíčku Jákobův, ty nesmíš to vzdát…
- Ó, Pane můj, jsem sláb, raněné, znavené srdce mám. Jak radost Tvou světu
dát, když lidé netouží ji znát. Den za dnem jít světa tmou, potýkat se s lidskou
hluchotou. Proč smrti vstříc spěchají, bez Tebe štěstí své hledají?
R: Červíčku Jákobův, ty nesmíš to vzdát, životem tvým žil jsem i Já, plně mi věř,
žil jsme ho rád. Červíčku Jákobův, Svou sílu ti dám, pravici tvou ve dlani Své přec
já navždy mám. Červíčku Jákobův, Já v péči tě mám, dřív než jsi byl, Já pro tě žil,
na kříži jsem život ti dal. Červíčku Jákobův, klíč k lidem ti dám, ke slovům snad
budou hluší, však na lásku uslyší.
- Ó, Pane můj, jsem rád, že jsi mým životem žil tak rád. Vím, sílu Svou mi dáš,
ruku mou ve dlani Své, že máš. Vím, v péči Své mě máš, z lásky Tvé život já teď
mám. Klíč k lidem Sám mi dáš, jsou hluší, lásku Tvou uslyší.
R: Červíčku Jákobův, ty nesmíš to vzdát…
4. neděle postní
Úvaha: Je skvělé, když může člověk spatřit svět, ale ještě skvělejší je, když může ve světě spatřit Boha. V těchto dnech jsem potkal ženu, která říkala: „Když se dívám, jak svět žil, tak se nedivím, že ho Pán Bůh opustil.” Když se zamyslíme nad tím, jaký svět v poslední době byl, jak lidé žili a hřešili, může v nás, tváří v tvář tomu, co se v něm nyní děje, vyvstat otázka: „Nemá ta žena pravdu? Není pandemie Boží trest?”
Odpovězme si příběhem. Jednou přišla za opatem vystrašená žena a ptala se: „Abé, myslíte, že nás Bůh pohromami trestá?” Opat se na ni laskavě podíval a pravil: „No, někdy bychom si to zasloužili, ale když se začteme do evangelií, tak zjistíme, že Ježíš lidem neubližoval, ale pomáhal. Nikoho nenakazil, ale mnohé uzdravil. Nesváděl ke hříchu, ale hříchy odpouštěl. Nestrašil, ale dával naději. Hříšníky netrestal, ale nechal se potrestat za ně! Co myslíte, když takto jedná Boží Syn, jak asi jedná jeho milující Otec?” Je dobré si v dnešní době připomenout, že nejrůznější zlo je často důsledkem špatných rozhodnutí a skutků člověka. Ale najdou se lidé, kteří podlehnou pokušení přisoudit lidmi způsobené katastrofy rozhněvanému Bohu. Takoví by se měli inspirovat<br> dnešním evangeliem, sestoupit se slepcem do rybníka Siloe a smýt si prach a špínu z očí, aby viděli Boha takového, jak nám ho Ježíš odhalil. Jako společenství tří milujících osob, jako společenství lásky, které člověka hledá, volá a chce zachránit. Aby se toto dílo spásy zdařilo, je důležité se inspirovat hlavní postavou dnešního evangelního úryvku. Slepec z evangelia pokorně poslechl, když ho Ježíš poslal, aby temnotou doklopýtal k hladině rybníka. Dává nám důležité poučení, které se však mnohým nelíbí. A to, že se záchrana člověka neobejde bez naší spolupráce. Bez pokory, poslušnosti a klopýtání.<br> Spolupráce s Bohem může být náročná, ale na druhou stranu platí, že kdo s důvěrou hledá a následuje Boží volání, toho Pán vyvede i z těch nejtemnějších zkoušek. A to je důležitá pravda, na které máme stavět svůj život.
S tímto vědomím se obraťme k Bohu a s velikou důvěrou ho prosme: Pane, prosíme tě, uzdrav nás, abychom slyšeli tvůj hlas a viděli tvou laskavou tvář. Naplň nás svojí moudrostí a láskou, abychom dobře prožili tyto dny zkoušek. Dej zakusit svou blízkost všem nemocným. Žehnej všem, kdo se o ně starají a zahrň svou milostí umírající, aby dosáhli života věčného v nebi. Děkujeme ti, Pane, za naději, kterou nám dáváš a s důvěrou ti odevzdáváme celý svůj život, neboť ty žiješ a kraluješ navěky věků. Amen. P. Jan Plodr
3 neděle postní
Samařská žena se stranila lidí. Chodila pro vodu v poledne, v době, kdy tam nikdo nebýval. Ale jednoho dne se všechno změnilo. Přišla jako obvykle ke studni a prožila nečekané setkání, setkání s Bohem. Žena, která nechodila do chrámu a nežila příkladným životem, stála Ježíšovi za to, aby na ni čekal, aby ji oslovil, vstoupil do jejího života a změnil ho. Je krásné vidět, jak Bůh hledá cestu k nám, slabým a hříšným lidem. Jak nás oslovuje a vysvobozuje z hříchů, smutků a trápení. A to všechno proto, že nás má rád. I my v těchto dnech prožíváme nečekané věci. Naše kostely jsou kvůli virové pandemii uzavřené, možnosti setkávání omezené. Ale ani v této chvíli od nás není Bůh daleko. A má možnost nás oslovit novým způsobem. Když my nemůžeme přijít k němu, buďme si jisti, že chce přijít k nám. Do našich rodin a domovů.
Možná jste si dávali na začátku postní doby předsevzetí, že se budete doma více společně modlit a že si uděláte více času na sebe navzájem. Teď k tomu máme mimořádnou příležitost. Využijme ji. Po celý život jsme chodili v neděli za Ježíšem. Teď máme příležitost ho pozvat k sobě domů. Uvědomit si a prožít, že rodina je malá církev, která se má shromažďovat k modlitbě a proměnit tak svůj dům v požehnané místo. Asi nebude snadné se soustředit a modlit v domácnosti tak jako v kostele. Ale je důležité se to naučit. Můžeme si k tomu říci pár praktických rad.
Při sledování mše svaté v domácnosti nezapomeňme, že jde o modlitbu. Připravme se na ni a vytvořme si hezké prostředí. Při sledování si můžeme vystavit kříž, zapálit svíčku, nachystat kancionál a připojit se ke zpěvu písní. Zklidněme se a soustřeďme se jen na sledování přenosu. Nenechme se rozptylovat mobilními telefony, vařením, topením, různými domácími pracemi a úkoly. Prožijme sledování mše svaté tak, jako bychom byli v kostele. Modleme se za sebe i za celý svět, zvláště za všechny nemocné a za ty, kdo jim pomáhají. Kéž nás v Pán v těchto dnech provází a přivádí k víře tak, jako to činil v Sycharu.
P. Jan Plodr
—————————————
Kristus Král
Prohra nebo vítězství? Slabost nebo moc?
Evangelium – radostná zpráva, nás přivádí na Kalvárii, do místa prohry, bolesti, utrpení, jak se na první pohled zdá.
Na Kalvárii projevil Bůh v Ježíši Kristu moc v plném rozsahu. Z lásky daroval svůj život za druhé.
Bůh má „poslední slovo“, a to je dobře. „Poslední slovo“ k bolesti, utrpení, smrti. Z místa zloby, nenávisti, bolesti, vychází jako vítěz. A tak Kalvárie zaznívá ono známé: Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne všem!
Kristus má poslední slovo i dnes!
Křesťanský kříž zpět na iráckém kostele: Do iráckého města Bašika nedaleko Mosulu se vrací jeho původní obyvatelé i přesto, že vojáci stále ještě prohledávají domy, zda v nich nezůstaly zbytky výbušnin. V sobotu se v místním kostele sešli křesťané a při bohoslužbě slavnostně vztyčili kříž, jenž nahradí ten, který džihádisté zničili před lety, když město prohlásili za součást chalífátu. Na co bychom se zaměřili my, kdybychom se po nějakém čase vrátili do svých domovů, zničených válečným konfliktem, nenávistným jednáním ke křesťanství? Těmto křesťanům záleželo na tom, aby byl vztyčen kříž, znamení původní na původním místě. Máme z této zprávy radost?
Vraťme se na místa, kde Ježíš zemřel. Vracíme nejen proto, že zde zemřel, projevil největší formu lásky, ale také proto, že zde vstal z mrtvých. Všimněme si jedné skutečnosti. Ježíš k dobrému lotrovi promlouvá takovými slovy, jaká bychom si přáli my všichni slyšet v poslední hodině svého života: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,42). Ano, tohle je příslib určený celému lidstvu, tedy i zločincům a hříšníkům. Snad nám zbývá říct: Ježíši, pamatuj i na mne, až přijdeš do svého království.
Jen událost nebo i svědectví? V jedné vesnici se po válce schylovalo k vystěhování. A této situace se rozhodla využít nějaká banda, která v noci vtrhla do obce a začala rozkřikovat: „Odchází se hned, vezměte si jen to nejcennější a jdeme, jdeme.“ Rozespalí lidé začali vycházet ze svých domů, a když viděli namířené samopaly, rezignovaně si brali uzlík s nejdražšími věcmi, penězi, zlatem, doklady a chystali se k odchodu. Byla tam i stará, už pomalá paní. Když uslyšela rámus, poklekla před křížem a začala se modlit. Za chvíli vtrhli suroví chlapi i do jejího domu a hnali ji ven tak rychle, že si ani nestihla vzít peníze pečlivě schované v matraci. Jediné co zvládla bylo popadnou onen starý kříž, u kterého klečela. Na návsi čekalo ty nebohé lidi další nemilé překvapení. Všechny věci, které si vynesli z domů, museli odevzdat těm kriminálníkům. Ti, když přišli k oné babičce, hledali i u ní nějaké peníze nebo zlato. Ale našli jen ten starý dřevěný kříž. Zeptali se výhružně: „Nic cenného už nemáte?.“ „Ne, kříž po rodičích je moje největší bohatství,“ odvětila žena. Takové bohatství si můžete nechat, vysmáli se jí a odtáhli pryč. Tu se ozvalo veliké naříkání, protože lidé přišli o všechny své úspory a cennosti. Jen té staré paní všechno zůstalo. Když se za pár let připravovala k odchodu na věčnost, zavolala si svou rodinu a všechno jim povyprávěla. Odevzdala jim ten kříž a vyzvala je, aby ho opatrovali. A protože rodina byla nevěřící, přišla se na faru poradit, jak o takový zázračný kříž pečovat. Kněz je přijal, vyslechl a pak jim řekl: „To co pomohlo vaší babičce nebyl kříž, ale víra v ukřižovaného. Pokud chcete, aby se ve vaší rodině děly podobné zázraky, myslete na toho, kterého každý kříž připomíná, na Ježíše Krista Božího Syna. Kdo se před ním modlí a klaní, toho Bůh vede a chrání. Kdo ho přijme za svého krále, tomu Bůh žehná stále.“
Hubertská
Boží slovo směřuje v tyto dny zvláště k posledním věcem člověka. Nejde tedy o nějaké strašení či vzbuzování viny, tísně. Jeho cíl je opačný.
Boží slovo nám dává zahlédnout, jak veliké věci „Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ A také prosit, aby nám Pán pomohl tuto cestu k velkým věcem najít a vydat se po ní. A do té stísněnosti, která může být vším tím, co se bude odehrávat, vyvolaná, říká: „Když to všechno uvidíte, napřimte se, neboť se přiblížilo vaše vykoupení.“ Všechny ty věci a události nemají být nepříjemným překvapením, ale naplněním jeho očekávání. Očekávání příchodu Syna člověka.
Bůh nás dnes zve, abychom zahlédli, jak velké věci koná, a kam vše směřuje. Povzbudivým příkladem a zároveň pozváním je i svatý Hubert, jehož si zde ve farnosti připomínáme a za kterého Bohu děkujeme.
Původ a význam jména Hubert: Mužské křestní jméno Hubert má germánský původ. Vychází ze staroněmeckého jména Hugbert. První část jména „hugu“ se překládá jako „duch, mysl“, druhá část „bert“, resp. „beraht“ znamená v němčině „jasný, zářivý, skvělý“. Jméno Hubert tak lze významově přeložit jako „chytrý člověk“, „duchaplný člověk“, „člověk bystré mysli“.
Scéna vidění sv. Huberta je v legendě popisována následovně. – Při vášnivém lovu – zřejmě štvanici – na Velký pátek zjevil se Hubertovi jelen se zářícím krucifixem mezi parohy a promluvil takto: „Huberte, proč neustále hledáš a lovíš zvěř? Je už na čase, abys začal hledat, neboť Já jsem Pán a Bůh, který byl za Tebe a všechen lid ukřižovaný.“ „Pane Bože, již vícekrát jsem o Tobě slyšel, ale dodnes jsem v Tebe nevěřil a nectil Tě jako pravého Boha. Pověz, co chceš, abych učinil a ukaž mně cestu pravdy a Tvé vůle.“ Huberte, musíš přemoci sám sebe; vezmi svůj kříž a následuj mě. Jdi k biskupovi Lambertovi do Maastrichtu: Bude tě učit a řekne ti, co musíš učinit, aby sis zasloužil život věčný.“ Šel za tímto hlasem a stal se z něho světec.
Jeden středověký mnich – Izák z Hvězdy – nás přivádí do přírody. Napsal: “Svět slouží člověku tím, že ho živí a učí ho. Celý svět je naplněn znameními, která máme denně vnímat a doslova studovat jako na univerzitě:
Chci se učit od vody, která nikdy necouvá.
Chci se učit od květů: radostných, vonících a žijících v úžasném tichu.
Chci se učit od kořenů, které jsou skryty v temnotě země, a přesto věří ve slunce.
Chci se učit od ptáků, jak žít ve světě, a nebýt jím spoután.
Chci se učit od břehů řeky, které na sebe hledí s úctou.
Chci se učit od stromu, jak snášet horko a jiným dávat osvěžení…”
Ano, mám se stále čemu učit!
Slavnost všech svatých
(příprava na večer milosrdenství ve farnosti 3)
Když slavme dnešní slavnost, stavíme si před oči ty, kteří přijali pozvání k věčnému životu v Božím království. Naplňuje nás obdiv, snad trocha „závisti“, že my jsme ještě na cestě, vybaví se nám životopisy některých. I dnešní slavnost je spíše o Bohu, jeho velikosti, lásce, která zahrnuje člověka dobrodiním.
Světce, kteří jsou v nebi vidíme často vyobrazené na obrazech. Jeden člověk řekl, že by bylo velmi zajímavé postavit katedrálu, kde by byly vyvěšeny obrazy těchto světců, znázorňující jejich skutky, které učinili ještě před obrácením. Kolik špatností, či neřestí by tam bylo zobrazeno? Vedle tohoto vyobrazení, obraz, znázorňující světce po obrácení – třeba i v závěru života. Slavnost Všech svatých je oslavou Boží milosti, kterou člověk uchopil a nechal ve svém životě působit.
Při dnešní slavnosti si připomínáme, že Ježíš nám představuje život v nebi jako svatební hostinu, na kterou se ve štědré míře rozdávají pozvánky. Ježíš v jednom úryvku evangelia říká, že lidé, ač pozvaní, dali přednost někomu nebo něčemu jinému. Na svatbu nepřišli. Hostitele to mrzelo, a tak dal služebníkům příkaz, aby přivedli každého, koho potkají. Oni to udělali a síň se plnila.
Slavnost Všech svatých je oslavou Božího pozvání, Boží štědrosti, ale také připomínkou toho, jakou bolest musel prožívat Bůh, když lidé nepřijali. Stačí si jen představit, kdybychom my chystali narozeninovou oslavu, rozdali pozvánky, těšili se na lidi, kteří jsou našemu srdci blíže, těšili se na přátelské posezení, slovo a místo toho by začaly chodit SMS s omluvou, že pozvaní nepřijdou.
Nezapomeňme, že jsme dostali pozvánku k životu v nebi, pozvánku ke svatosti. Bůh si nás vyvolil a připravuje. Dnešní slavnost je i oslavou Božího pozvání do nebe, kam můžeme přijít i za mocné přímluvy těch, kteří již nebe dosáhli.
Abychom mohli přijmout věčnost, musíme nejprve přijmout Boží pozvání a samotného Boha do svého života.
31. neděle v mezidobí
Rok milosrdenství – milosrdní jako Otec.
(příprava na večer milosrdenství ve farnosti 2)
Setkání s lidmi nedokonalými. Jedno přísloví říká: „Příležitost dělá zloděje.“ Ale v životě to může být i naopak. Příležitost může udělat z muže s pověstí zloděje člověka spořádaného a velkorysého. Tak to stojí v dnešním evangeliu. Zacheus tuto příležitost dostal.
Jméno Zacheus znamená čistý, nevinný. Na první pohled žije jako hříšník, ale v jeho srdci je dobro, které je možno probudit k životu. Ježíš toho využil. Ježíš neviděl v Zacheovi jen hříšníka, jak lidé v okolí.
Když Zacheus lezl ze zvědavosti na strom, jistě netušil, jaká radikální změna ho čeká. Vše začalo touhou spatřit Ježíše.
Často, aspoň z našeho pohledu, se setkáváme s lidmi nedokonalými. Mnohé postoje nám na nich vadí. Jak často sklouzneme k řečem o chybách druhých, jak často se cítíme dotčeni urážkami od druhých, jak často, jak často jsou pro nás nesnesitelní?
„Celý svět“ se brzy dozví o nedokonalosti a chybách druhých, a to díky nám. Komu tím sloužíme? Co je víc: pomlouvat nebo s láskou napomínat? Nezapomeňme, že s láskou napomínat může znamenat i méně mluvit a více dávat dobrý příklad.
Hřích v očích víry je to největší neštěstí, které nás může potkat. Podat ruku bratru, aby se od něho osvobodil, znamená opravdu mu prokázat lásku. Kdo odvrátí hříšníka od jeho bludné cesty, zachrání jeho duši před smrtí a přikryje množství hříchů (Jak 5,20).
„Pane, po každé, když se jedná o hřích toho, který klesl, dopřej mi zakusit s ním soucit, abych ho nekáral povýšeně, nýbrž abych plakal a naříkal, takže zatímco pláču nad druhým, pláču sám nad sebou“. (Sv. Augustin.)
Odpouštět urážky patří mezi neslýchané příkazy evangelia, proto i překvapující. Je těžké odpustit provinilci, který se omluvil, ale daleko těžší je odpustit i těm, kdo se neomluvili. Špatné, či nepravdivé slovo vnitřně zraňuje, zasahuje hlubinu srdce člověka, proto hodně bolí. Bolest je způsobena i tím, že nás někdo postavil do špatného světla.
A co na to Ježíš?
„Když se tvůj bratr proti tobě prohřeší sedmkrát za den a sedmkrát se na tebe obrátí a řekne: ‚Je mi to líto‘, odpusť mu.“(Lk 17,4).
„A kdykoliv se postavíte k modlitbě, odpouštějte, máte-li co proti komu, aby i vám odpustil váš nebeský Otec vaše poklesky“. (Mk 11,25). Ježíš nás vybízí, aby i v našem životě převládla kultura odpuštění.
Obtížné a nesnesitelné osoby trpělivě snášet a přijímat. Všichni patříme do počtu „obtížných osob“. Někteří více, jiní méně. Známe rčení: „Se všemi vyjdu, jen s tebou vyběhnu“. Povzbuzením může být pro nás vědomí, že Bůh nás stále snáší, a to takové, jací jsme. On neříká: ty jsi pro mne obtížná osoba, ale říká, Pojď, půjdeme spolu do nebe.
30. neděle v mezidobí
Rok milosrdenství – milosrdní jako Otec.
(příprava na večer milosrdenství ve farnosti 1)
Blíží se závěr roku milosrdenství. Věřím, že jsme zakusili osobně velké Boží milosrdenství, že jsme vnímali Boží něhu, se kterou se k nám Bůh sklání. Věřím, že celý ten rok neprocházel jen tak kolem nás. Brány svatého roku se zavřou, aloe Boží milosrdenství ne. Ten rok milosrdenství nás měl více přiučit a hlavně dát možnost prohloubit lásku a milosrdenství. Dnes tři pohledy:
První: Svět je různý, někdy i hrůzný, ale jistě také plný naděje, a to díky těm, kdo se stali příjemci této Boží naděje. Bohu na vás záleží a věří ve vás. Vaše životy si zaslouží jiné možnosti.
Jsem pro někoho důležitý, je zde někdo, komu není jedno, jak žiji, zda si ničím život. Kéž je zde mnoho lidí, kteří hlásají tento Boží postoj.
Bůh se slitovával nad lidmi, kteří se vzdalovali, kázáním proroků, jejich životem, zápasy, je učil očekávat spásu.
Druhé: „Pro každého člověka nastává začátek života tehdy, když je pro něho obětován Kristus. (homilie ze 4. století). To je pro náš život velmi důležité. Apoštol prohlásil: On mě milovat a za mě se obětoval. A pak o tom hovořil celý život. Tuto větu dává do spojitosti s předcházejícím životem. Ve víře, naději a lásce, máme přejít nejprve do osobní roviny. Živé slovo je tam, kde mohu k této větě přiřadit osobní skutek – zkušenost. Máme být připraveni ke svědectví o tom, co Bůh vykonal v mém životě. „díky své oběti mi získal nový život.“
Třetí: Jak se stát malými misionáři dneška? Zejména tím, že budeme druhé méně odsuzovat a více jim podávat pomocnou ruku – jako Kristus.
Modlitba vycházející od farizeje, nebyla Ježíšem přijata. Možná, místo posuzování celníka, vyvyšování sebedokonalosti, mohla zaznít takto: Bože, děkuji ti za to, kdo jsem. Myslíš to se mnou dobře. Neboť víš, že mým skutkům předcházejí tvé dary. Daruj také ostatním milost poznat tě a ctít tě. Prosím tě, abych se pro tohoto celníka – a pro všechny vyvržené – stal dobrým bratrem.“ Byla by přijata?
29. neděle v mezidobí
Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Lk 18, 8)
Nad budoucností (i naší) víry visí nemálo otazníků a jejich dramatičnost ještě zesiluje sám Ježíš povzdechem, z něhož nelze neslyšet ozvěnu veliké vnitřní bolesti.
Apoštol Pavel nás naléhavě vybízí, abychom přijímali Boží milost, neboť „Poklad víry máme v nádobě hliněné“ (2Kor 4,7).
Vytrvalost v modlitbě: V podobenství nejde Ježíši o připomenutí různých modliteb a množství modliteb, jako spíše poukazuje na to, aby člověk, který nedosáhl výsledku hned při prvním formulování prosby, nezaložil ruce.
Ne vždy jsme v situaci Mojžíše stojícího nad údolím, kde probíhá bitva. A přeci právě tento obraz je dodnes silný. Jeho pozdvižené ruce ovlivňují situaci, ač dole mnozí napínají veškeré síly! To platí stále po celé dějiny, i když jsme na nemocničním lůžku a modlíme se, i když naši blízcí zažívají své problémy… svět má mnoho míst, kde se bojuje a podle zdvižených rukou vítězí, či prohrává…
„Zastaň se mě proti mému odpůrci!“ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‘I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.’“ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ Boží zastání, Bůh se ujme. To je zřejmé. Ovšem tato jeho pomoc, zastání je vázáno na naši víru. Účinná víra opět není jen ve slůvku „věřím v Boha“ ale ve slově důvěřuji, a svěřuji se.
28. neděle v mezidobí
I když nedošel ke kněžím přesto je prohlášen za uzdraveného.
Nebylo by spravedlivé jen tak lehkovážně obviňovat devět uzdravených malomocných z nevděčnosti. Povinnost malomocných ukázat se po svém uzdravení kněžím byla zakotvena v podrobných předpisech, přičemž k závaznému rituálu patřila i přesně stanovená oběť. To znamená, že i těch 9 malomocných děkovalo Bohu. Splnili předepsaná pravidla, ale pochvalu nedostali.
Samaritán byl jiný. Uzdravení, které se v jeho životě odehrálo, bylo příčinou jeho vyznání víry v Ježíše, jako Spasitele.
Kde je těch devět? Ptá se Ježíš. Co těm devíti bránilo, aby se také za ním vrátili a uznali Ježíše za Spasitele? Jen splnit předepsaná pravidla nestačí. Všechny události je měly přivést k poznání a uznání Ježíše jako Spasitele. I oni by dostali víru, která zachraňuje.
K tomu, abychom byli zachráněni, nám nepostačí jen splnění předpisů, ale je třeba v Ježíši poznat Spasitele a svým životním postojem vyznat.
Být kmotrem při křtu, či biřmování, k tomu nestačí jen splnit předepsané.
Ke křtu jen splnit pravidla nestačí. Rozhodným krokem v životě nejen dítěte je den, kdy přijímá svátost křtu. Rozhodným proto, že se rodiče pro něco zásadního, ve prospěch dítěte rozhodli. Po boku rodičů stojí kmotr, či kmotři. Proč nemůže být kmotrem každý člověk, kterého bychom si za kmotra přáli? Křest můžeme přirovnat semínku, které zasejete na záhonu. Je přirozené, že mu vytváříme podmínky růstu, aby přineslo užitek. Vždyť k čemu by bylo zaseté semínku, kdyby tyto podmínky nemělo? Křest také znamená postavit dítě na počátek cesty, která, která je zakončena u Boha. Rodiče a kmotři mají dítě doprovázet na cestě k Bohu. Může doprovázet do nebe člověk, který sám cestou nejde nebo ji ani nezná? Kam dítě dovede? Neubližuje tomu dítěti? Dítě se v určitý čas zeptá: Kam jste mě dovedli?
K čemu je zaseté semínko víry, jestliže není, kdo by vytvořil podmínky k růstu?
Ani při přípravě k prvnímu svatému přijímání nestačí jen splnit pravidla. První, ale i další přijímání jsou zárukou života věčného. K čemu je, když řekneme, že máme první svaté přijímání, ale nemáme nebo odhodíme Krista tím, že již o další přátelství s ním nestojíme?
Říkáme, máme biřmování. Můžeme tedy být za kmotra dalším. K čemu je nám svátost biřmování, jestliže se nenecháme vést Božím Duchem?
27. neděle
Pane, dej nám více víry!
Tato prosba o dar víry ve mně probudila myšlenku na jednoho člověka, na kterého v krátkém čase dolehlo více těžkých situací. Při jedné, té další za mnou přišel a říká: „Pane faráři, tak to už je moc, já už to nedávám! Můžete se se mnou pomodlit?“ Kdo by neznal takovou situaci, tedy aspoň tu první část? Ten člověk vedl zápas o svoji víru. V těžkých situacích, které na nás doléhají, nejde o to sklonit hlavu jako „beran“. Je to čas hledání odpovědí, ale i čas dalších kroků ve víře v Boha, i když se mi může jevit, že mě opustil. Ty těžké situace, ať mají svůj původ kdekoli, jsou přece jen svým významem něco jako silný vítr, který se opírá o malý, slabý stromek. Stromy reagují na silný vítr tím, že zapouštějí své kořeny hlouběji do země, že ty kořeny zesilují. Jak je důležité, V těžkých situacích, které na nás doléhají, místo výtek Bohu, volat „Pane, dej mi více víry.“
Víru někdy chápeme pouze jako souhlas s něčím: tedy věřím, že Bůh je, že dal svého Syna Ježíše… souhlasit, nejlépe bez „mrknutí okem.“ I když máme pocit ukřivděnosti, nespravedlnosti. Slovo víra znamená dát srdce. Dát srdce Bohu. Víra v těžkých situacích neznamená nic jiného, než že se svěřuji Bohu, že se jakoby ukrývám v jeho srdci, protože se tam cítím bezpečně, protože očekávám, že mně pomůže projít obtížným obdobím.
První čtení: Jak dlouho již volám o pomoc, Bože, – ty však neslyšíš; křičím k tobě, Ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozmáhá se svár. Tu mi Bůh odpověděl: „Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.“ (srov. Hab 1,2-3; 2,4)
26. neděle v mezidobí
Svatý Václav
Abychom porozuměli jeho jednání, abychom nepovažovali jeho život za pouhé bláznovství v pohanském prostředí, podívejme se na to, z čeho jeho život vyrostl, jaký duchovní odkaz nám zanechal.
Trojí zastavení s knížetem Václavem:
Výchova. Významnou roli v jeho výchově nesehráli rodiče Vratislav I. a Drahomíra, ale spíše babička Ludmila. Ta mu vštěpovala křesťanské zásady, ctnosti, základy moudrosti, rozvahu. Václav dospěl v panovníka, který ochránil český národ před podmaněním od nepřátel, usiloval o mravní i kulturní povznesení země.
Mnich Kristián o něm napsal: „Byl dokonalý ve víře, neboť všem chudým činil dobře, nahé odíval a hladové sytil. Měl rád chudé i bohaté, služebníkům Božím přisluhoval a zdobil mnohé kostely.“ (viz legenda z X.stol.)
Nechci říct, že rodiče dnešní dětí jsou pohané, to bych se dopustil křivdy. Ale chci podtrhnout význam a příležitost babiček a dědečků vkládat ke kořenům života vnoučat, křesťanské hodnoty.
Nemyslím si, že je zdravé pro růst dítěte, přípravu na pozemský, ale i věčný život, pod rouškou svobody, dovolit dětem, aby určovaly, jak chtějí být vychovávány pro život, o kterém toho vědí tak málo a o věčném, o tom, někdy i naší vinou ví ještě méně.
Na pozemský život, aby děti v něm odstály, poslouží výuka na základní škole, učilišti, škole střední, či vysoké. Proč si myslíme, že k životu prožívaném v křesťanském duchu zde na zemi a pak životu prožívaný ve věčnosti u Pána, kam jsme pozváni, postačí 3 – 5 roků výuky náboženství ve škole?
Modlitba na počátku dne. Je známe, že kníže Václav začínal nový den modlitbou „Sláva tobě Pane!“ Je známé, že modlitbě věnoval mnoho času. Napadne nás, kde ten čas k modlitbě vzal? Možná ho měl právě proto, že se modlil. Možná měl čas proto, že modlitba je projevem lásky. Faktem zůstává také to, že záležitosti týkající se vlasti, druhých, i osobní, řešil na kolenou.
Vražda a usmíření. Věnujme pozornost i dalším slovům – modlitbě – knížete Václava. „Bůh ti to odpusť, bratře!“ Tato slova zaznívají u dveří do kostela, kde se Václav ubránil útoku svého bratra. V tu chvíli, protože přemohl útočníka, mohl jednat i jinak. Víme, že Václav Boleslavovi odpustil a přál si, aby mu odpustil i Bůh. Lze se domnívat, že to nakonec Boleslavi pomohlo k lítosti, kterou projevil tím, že přenáší Václavovy ostatky z Boleslavi do chrámu sv. Víta v Praze. Dnešní den a celé oslavy knížete Václava by měly být příležitostí k tomu, abychom z plna srdce, jako odpověď na křivdu řekli: „Bůh to odpusť, bratře, sestro!“ Odpouštím i já. A uhasme nebezpečné uhlíky, ze kterých může vzplanout oheň nenávisti a nelásky.
25. neděle v mezidobí
Při mši sv. slyšíme: Ježíš vzal chléb, vzdal díky, a se slovy „Vezměte a jezte…“ jej dal učedníkům. Všichni známe tuto událost z poslední večeře. Ve chlebě, který dal učedníkům, daroval sám sebe.
Při dnešní slavnosti díkuvzdání za úrodu, která je plodem země a lidské práce, sledujeme ten pohyb: vzal a dal, brát a dávat. Někteří jen berou, shromažďují pro sebe, a tak mnozí dále zůstávají v nouzi. Bůh daroval hodně, dostatek pro všechny, ale nějak se zadrhlo to přerozdělování.
Chceme vnímat, že Bůh nám daruje nejen živobytí, ale s ním sám sebe.
Dnes se mnoho za úrodu neděkuje, při potravinách, které se objeví na talíři, si nevzpomeneme na dárce, snad jsme ještě vybíraví. Někteří neděkují, protože vlastně nemají komu, vždyť v Boha nevěří.
Prioritní v dnešní den není hojnost úrody, jídla, pití, které si budeme užívat, ale první a největší pozornost patří dárci, Stvořiteli. On nám požehnal, daroval živobytí, ale i sám sebe. Chceme oživit Ježíšova slova: : „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Chceme i my říct: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“ nejen chléb pozemský, ale i chléb nebeský – tělo obětované za život světa. Dávej! My chceme přijímat, a tak mít společenství s tebou a život věčný.
Modlitba krále Davida – dobrořečení nad dary, které přinášeli předáci izraelských kmenů. „Nyní tedy, Bože náš, vzdáváme ti chválu a oslavujeme tvé skvělé jméno. Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou“ (1Pa 29,13n).
24. neděli v mezidobí
Když se pozorně začteme do dnešních, vystupuje u všech tří textů a také v žalmu jedno velké a důležité téma a to je milosrdenství. Odpověď na otázku co je milosrdenství nám dává opět Písmo svaté.
České slovo milosrdenství velice dobře vystihuje dva výrazy, které využívá Hebrejština ve Starém zákoně. Tím prvním je slovo: „rahamim“. Toto slovo vyjadřuje spontánní náchylnost člověka ke člověku. Jinými slovy je to něha, která hledá své uplatnění v činu. Tedy uplatňuje se hlavně citová složka člověka. Tím druhým vyjádřením pro milosrdenství je hebrejské slovo: „hesed“. Toto slovo vyjařuje spíše postoj věrnosti člověka k člověku. Jinými slovy se jedná spíše o postoj jednání člověka k člověku z hlediska povinnosti pomoci podle svých schopností a možností.
Tedy milosrdenství není jen cit, ale také je to vnitřní postoj hledání dobra.
Když se podíváme na Mojžíše, který konejšil Hospodina, aby nevzplanul proti Izraeli hněvem, mohlo by se zdát, že Bůh se chce hněvat a Mojžíš chce být milosrdný. Ovšem je třeba tento text správně chápat. Nezapomeňme, že autorem Písma svatého je Bůh, ale i člověk. Boží slovo je tak doslova přefiltrováno přes člověka, který ho zapíše. U Boha není změna z lásky do hněvu. Jsme lidé hříšní a hříšníkovi se může zdát, že se Bůh hněvá, obzvláště po hříchu. Hospodin také rozhodně ví, jak vše dopadne a také věděl, že ho Mojžíš bude za Izraelský národ prosit. Tedy nechal Mojžíšovu něhu rozvíjet také k neustálému správnému postoji. Protože jak jsme si řekli: milosrdenství je nejen cit, ale i správný postoj hledání dobra dohromady.
Apoštol Pavel dokládá v listu Timoteovi, že se mu dostalo od Boha milosrdensví, přestože byl kdysi pronásledovatel křesťanů. Bůh tak dokazuje svoji něhu, ale také věrnost v hledání člověka. Proto i ten největší hříšník má vždy šanci na Boží milosrdenství, stačí Bohu říci ano.
Někdy Bůh na člověka i zlo dopustí, když ví, že to povede k jeho obrácení. Tento příklad nám ukazuje podobenství o marnotratném synu. Přestože Bůh ví, že některá naše rozhodnutí jsou špatná, nechá nás, abychom si to zkusili, protože dříve nebo později zjistíme, že jedině následování Boží vůle je jedinou možností jak dosáhnout klidu a pokoje. V Evangeliu tak syn později zjistil, kam to jeho rozhodnutí vedlo.
Ve zlu se totiž nevyplácí zůstávat, je to jako nakloněná rovina, ale směrem dolů, k většímu a většímu zlu. Všimněme si, jak jednal milosrdný otec na synovo ano. Ještě než řekl otci, zhřešil jsem, otec ho už z dálky viděl a přiběhl mu naproti. Tak se drazí projevuje správné milosrdenství, tedy nejen v citu, ale také v neustálém správném postoji hledání dobra. Proto se nebojme Boha prosit, protože on nás už s dálky vyhlíží.
23. neděle v mezidobí
Začátek školního roku
Začátek školního roku snad pozastaví nejen rodiny s dětmi, které nastupují do školy, ale i nás ostatní. Ježíš nám říká: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, u mne naleznete pro své duše odpočinek.“ (srv. Mt 11. kap.) Všichni se chceme učit od Ježíše. Chceme více a hlouběji prožívat život s Ježíšem.
Začátek školního roku je časem rozhodování, který směrem půjdeme my a naše děti, které nám Bůh svěřil. Máme v rukou nejen svůj život, ale i životy dětí a ostatních svěřených. To je velká odpovědnost. Odpovědnost, to znamená něco jako dát odpověď. Myslím, že se nás Bůh bude ptát, co jsme udělali s tím svěřeným. S dětmi, se všemi, se kterými jsme žili, s dary, které jsme od něho dostali…
Co si chceme oživit, co osvojit?
Autor dnešního žalmu prosí Hospodina: „Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce.“ Dokázat počítat své dny, je něco, jako očekávat Pána, počítat s tím, že přijde, počítat s koncem svého pozemského života, počítat s tím, že jednou budeme vydávat účty ze svého pozemského života. V čase, který nám je dán máme dorůstat k moudrosti srdce. Moudré srdce:
- Nezapomíná na cíl našeho života. Proto umí z množství nabídek vybírat to, co vede k tomuto cíli. Jak často na tento cíl myslíme? Myšlenka na cíl života by měla být stálá, abychom nezabloudili. Vždyť jsme stále na cestě.
- Nezapomíná, že máme zde na zemi pouze přechodný pobyt, ne trvalý. Škoda, že se zde tak zabydlujeme.
- Nezapomíná na to, že děti nám svěřené i všichni lidé mají nesmrtelnou duši. Ta potřebuje nesmrtelné hodnoty. Někteří o ni nepečují, jako by byla mrtvá. (mrtvola nevyžaduje péči). Jiní jí věnují náležitou péči, protože má být příbytkem živého Boha.
V evangeliu nás Ježíš zve nejen k následování, ale i k určitým „matematickým výkonům“. „Než začneš něco dělat, spočítej si, zda na to máš! Než začneš něco dělat, spočítej si, zda to přinese zisk i pro tuto nesmrtelnou duši! Neříkám, že máme dětem odmítat různé kroužky, atd. ale říkám, že máme těmto aktivitám dát pořadí, které mají.
Podle zákona lásky je prvním postojem láska k Bohu, která jde ruku v ruce s láskou k bližnímu a k sobě. Bůh zahrnuje spásu člověka do tohoto pravidla – pořadí. Co se stane, když pravého, živého a milujícího Boha sesadíme z jeho trůnu a posadíme na něj, třeba i dobré aktivity a zájmy? A tak se pro mnoho lidí stanou bohem peníze, technika, sport, atd.
Jednou staneme – i děti nám svěřené stanou – před Ježíšem. Bude zlé, jestliže zazní: Ty jsi kdo, já tě neznám? Ještě horší bude, když On řekne: ale ani já tebe neznám, kdo jsi? Odejdi. Ježíš říká: Ten mě zná, kdo mě miluje. Kdo plní má přikázání, ten mě miluje.
K doplnění:
Ježíš a děti. Úryvek evangelia. Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim v tom bránili, dokonce jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim.
Zkusme popřemýšlet, zda mně jednotlivá podtržená slova – postoje – nejsou nějak známá? A jednu poznámku: Nenechejme si poroučet od dětí, co budou dělat! Je to příliš odvážné nechat děti rozhodovat o svém životě, který má trvat třeba 70 let. A pak i celou věčnost. Proč je často pod rouškou domnělé svobody a nenucení poslechneme? Neměli bychom jim spíše dát příklad dobrého křesťanského života, který by toužili následovat?
22. neděle v mezidobí
Vyschlá studánka, zarostlá cesta
Jeden člověk vyprávěl, jak na svých toulkách přírodou společně s přáteli hledali studánku. Voda té studánky jim před časem přinesla osvěžení. Chodník k této studánce ale nemohli najít. Když studánku po určitém čase a námaze nalezli, zjistili, že v ní není voda. Studánka vyschla. Důvodů, proč vysychají studánky, je více. Jeden z nich je, že se ze studánky přestane voda čerpat.
Ten člověk říká, že je to vlastně normální: když vyschne studánka, lidé k ní přestanou chodit a chodník zaroste. Chodník tedy není důležitý, důležitější je studánka.
Někdy si myslíme, že lidé ztratili cestu k Bohu. Usuzujeme podle jejich chování. Je to horší. Lidé ztratili Boha a proto ani není cesta k někomu, kdo „neexistuje“.
Naštěstí můžeme s jistotou říct, že studánka – pramen vody živé – nepřestává existovat, nevysychá. Dokonce tryská do života věčného. Hledejme pramen a bude nám ukázaná cesta. Budeme moci znovu přicházet a čerpat z pramenu spásy. Jak hledat a jak nalézat?
Dávali si na něj pozor a On pozoroval je.
„Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa.“
Evangelium neděle začíná slovy: „Farizeové pozorovali Ježíše. Ať už byly jejich pohnutky jakékoliv, dělali něco, co máme dělat i my: bedlivě a pozorně pozorovat Ježíše. Co říká, jak se chová, co koná… potom budeme jednat podobně. Co dělal Ježíš? Také pozoruje, a to jednání lidí. Jeho pohnutky jsou ovšem jiné, než u farizeů. Ježíš se dívá, vnímá, přináší poučení, usměrnění. Měli bychom se často dívat na Ježíše, abychom poznali, zda žijeme dobře, aby mohla vyrůst naše láska k Němu, abychom mohli prožít Ježíšovo slovo „následuj mě!“ Všichni jsme Ježíšovi učedníci.
Chceme být mezi těmi, kterých se dotklo Boží milosrdenství.
V evangeliu čteme o lidech, kteří se toužili dotknout Ježíše, aby byli uzdraveni. Chtějme také my dotýkat se Ježíše. Ale také mu dovolme, aby se on dotknul nás. Ježíš se nás chce dotknout na velmi citlivých, často bolestných místech. Dovolme mu to! Jsou to místa, kde se nepřijímáme, kde prožíváme těžkosti, pády, nepochopení… Ježíš se chce právě tohoto dotknout. Jeho dotyk je uzdravující.
21. neděle v mezidobí
„Neznám vás, odkud jste?“
Věta, kterou bychom nechtěli slyšet v závěru našeho života, protože vychází z Božích úst. Slyšeli jsme, jak se lidé budou snažit „oživit“ Ježíši paměť a budou mu připomínat, kdo jsou a proč by je měl znát. Ale to nepomůže. Je to vážné. Nás to ale nevede ke strachu. Nás to spíše vede k tomu, že poznáváme, co nepostačí ke vstupu do věčnosti s Bohem. Tomu stylu života, o kterém ti lidé hovoří, něco podstatného chybělo! Je to tak podstatné, že absence těchto postojů úplně znemožnila navázat přátelský vztah s Ježíšem, který je nutný k životu ve věčnosti. Ti lidé kladli důraz za svého života na něco jiného, než Ježíš a snažili se mu své rozhodnutí vnutit i při setkání tváří v tvář na věčnosti. Snad pro temnotu v srdci, či z důvodu snadnější cesty Ježíše vůbec nebrali. On znovu a znovu prohlašuje: Já jsem cesta, pravda a život. Netrpí také náš život sebejistotou, že je všechno v pořádku?
Kolik lidí bude spaseno?
Lidé se snaží mnohé vtěsnat do statistiky, do určité škatulky. Ježíš záměrně neříká číslo, protože ani v jeho době, ani dnes není toto číslo konečné. O spáse člověka rozhoduje přijetí nebo nepřijetí Pána Ježíše do svého života, neboť je Spasitel, on převádí člověka z tohoto světa do věčnosti s Bohem. Stačí se jen chytnout za „ruku“ a nechat se vést. Odpověď vytvářím dnes, zítra… i já.
Odpověď vytvářím dnes i já tím, jak prožívám Rok milosrdenství. Cesta ke svaté bráně, kde nás touží obejmout svým milosrdenstvím Bůh má různé etapy: Obrácení a vyznání hříchů, s tím je spojeno rozhodnutí již nehřešit, pokání, modlitba, přijímání eucharistie, v denním životě vyznávat víru v Boha, žít společenství církve.