Otče Františku,
Před 65 lety jsi byl vysvěcen na kněze. Můžeš nám přiblížit tvoji cestu ke kněžství?
Vyrůstal jsem ve věřící rodině, kde zvlášť maminka nám byla vzorem ve víře. Již jako malý chlapec jsem chtěl ministrovat, ale kněz mi to dovolil, až když jsem chodil do školy. Rád jsem sloužil u oltáře nejenom jako malý chlapec, ale i jako student. Velkým vzorem mě byli kněží, kteří se nám mladým s láskou věnovali. Poznával jsem, že jejich láska má kořeny u Pána. Dokázali vždy povzbudit, potěšit, pomoct, ale i odpustit. A tak ve mě touha stát se knězem dozrávala postupně již od dětských let.
Kněžské svěcení zpravidla přijímají svěcenci v katedrále, za účasti příbuzných a Božího lidu. V tvém případě tomu tak nebylo. Můžeš přiblížit důvody a okolnosti.
Doba, kdy jsme studovali, víře příliš nepřála. Představitelé tehdejší moci pozavírali kláštery a řeholníky. My jsme tušili, že naše svěcení na kněze je ohroženo. Každý, kdo šel na biskupství, se musel hlásit u státního zmocněnce, který tam byl dosazen státní bezpečností. V neděli 16. dubna brzy ráno, kdy ještě státní zmocněnec nebyl ve svém úřadu, jsme se postupně trousili do biskupské kaple, kde nás biskup Karel Skoupý tajně vysvětil na kněze, i když jsme věděli, že to nebudeme mít jednoduché. A to se ukázalo záhy, když nás odvedli do pracovních táborů PTP. Nikdo z rodiny ani známých nesměl vědět o našem svěcení a to mě nejvíc bolelo, to že u toho nebyla maminka, která se za mě tolik modlila.
Nejdelší kněžské působení bylo v Měřínské farnosti. Vzpomínáš si i na další farnosti, které to byly?
31. 12. 1953 jsem se vrátil z pracovních táborů, ale i tam jsme potajmu sloužili mši svatou. Takže vlastně moje první působiště bylo u PTP.
Po propuštění jsem byl ustanoven kaplanem do Roudnice nad Labem, protože v naší diecézi pro nás všechny neměli státní úřady místo. Tam jsem byl přibližně tři roky, a dostal jsem se do střetu se státním tajemníkem za přečtenou přímluvu v kostele: Modleme se za nevině pronásledované.
Dostal jsem za to vyhazov. Vrátil jsem se do brněnské diecéze a nastoupil jako kaplan v Jemnici, kde jsem taky působil tři roky a cítil jsem se jako doma. Všude, kde jsem působil, jsem pociťoval Boží pomoc a ochranu.
Bůh ti dopřál dlouhý čas v kněžské službě. Co tě naplňovalo radostí a naopak?
Za dobu mého působení bylo radostí i bolestí více. Je zvláštní, že ty bolesti si už nějak nepamatuji, ale vždy mě zarmoutilo, když někdo odpadl od víry – zvlažněl. To jsem si vždy kladl otázku: Pane, je to má vina.
Radost jsem měl vždy velikou z obrácení hříšníka. Když někdo, kdo zabloudil daleko od Pána, se vrátil k Bohu. Velkou radostí mě naplňovaly děti. Jejich přítomnost v kostele, v náboženství, na májových pobožnostech. Velkou radost mi udělalo, když za mnou přišel jeden z mých žáků a řekl mi, že se chce stát knězem. Velkou radost mi dodnes dělá setkání s vámi, protože pro mne jste moje rodina. Mám vás všechny moc rád. Velikou radost mám, že mohu sloužit Pánu Bohu i v mém pokročilém věku. Bohu díky.
Co bys chtěl vzkázat farníkům?
Milí bratři, sestry, milí přátelé, připomínám si s vámi krásné jubileum 65 let kněžské služby. Z toho 50 roků jsem byl vaším farářem, nyní 6 roků jsem u vás jako výpomocný kněz. Po celý čas kněžské služby jsem byl s vámi rád, proto jsem chtěl s vámi zůstat i v důchodu, mez vámi jednou odpočívat na hřbitově a očekávat slavné vzkříšení.
K tomu, abychom se sešli nejen na hřbitově, ale především u Pána Boha v nebi vede cesta lásky k Pánu Bohu a bližním. Vytrvejme na této cestě lásky, mějme se vzájemně rádi, odpouštějme si a Bůh odpustí i Nám. Přijme nás k sobě do nebe a tam budeme všichni šťastní.
Nechť vám Pán k tomu žehná a chrání vás od zlého. To přeji vám i sobě.
Otec František.