Postní doba je pokorné sestupování do vlastního nitra a k druhým
Papež František dnes dopoledne vedl obřady Popeleční středy, které se kvůli pandemii konaly za omezené účasti věřících u oltáře Katedry ve Vatikánské bazilice, a nikoli v bazilice sv. Sabiny na římském Aventinu, jak tomu tradičně bylo v předchozích letech. Po svěcení popela pronesl papež (v souladu s nótou o udělování popelce v době pandemie, kterou vydala Kongregace pro bohoslužbu a svátosti) formuli uvedenou v římském misálu: „Pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš“ a označil popelem koncelebrující kardinály, poté co jej sám obdržel od kard. Comastriho, arcikněze baziliky sv. Petra. Několik řeholníků poté nechalo mlčky spočinout popel na hlavách shromážděných věřících. Homilii Svatého otce vám přinášíme v plném znění:
Zahajujeme pouť postní dobou, která se otevírá slovy proroka Joela, naznačujícími směr. Je to výzva, která povstává ze srdce Boha, jenž nás s otevřenou náručí a očima plnýma stesku snažně prosí: „Obraťte se ke mně celým svým srdcem“ (Jl 2,12). Vraťte se ke mně. Postní doba je cesta zpět k Bohu. Kolikrát jsme Pánu v zaneprázdněnosti anebo lhostejnosti řekli: „Přijdu za Tebou později, počkej…Dnes nemohu, ale zítra se začnu modlit a dělat něco pro druhé“. A tak se to děje den za dnem. Nyní Bůh apeluje na naše srdce. V životě stále budou věci na dělání a stále budeme mít pohotové omluvy, avšak, bratři a sestry, dnes je čas vrátit se k Bohu.
„Obraťte se ke mně, praví Hospodin, obraťte se ke mně celým svým srdcem“. Postní doba je cesta, která se cele týká našeho života i nás samých. Je to čas k prověření stezek, jimiž se ubíráme, abychom našli tu, která nás dovede zpět domů, abychom opětovně odkryli onu zásadní vazbu k Bohu, na níž vše závisí. Postní doba není sbírka zbožných úkonů, nýbrž rozlišení toho, kam se zaměřuje srdce. Toto je jádro postní doby: kam míří mé srdce?. Zkusme se ptát sami sebe: kam mne vede má životní navigace, k Bohu, anebo k mému sobectví? Žiji k Pánově potěše, anebo aby si mne někdo všímal, chválil mne, upřednostňoval, stavěl na první místo a tak dál…? Mám vrtkavé srdce, které urazí krok vpřed a druhý zpátky, trochu miluje Pána a trochu svět, anebo mé srdce tkví pevně v Bohu? Libuji si ve svém pokrytectví, anebo zápasím, abych srdce vymanil ze svazující obojakosti a falše?
Cesta postní dobou je exodus, je to exodus z otroctví do svobody. Těchto čtyřicet dní nám připomíná čtyřicet let, za kterých Boží lid putoval pouští, aby se navrátil do země svého původu. Jak ale bylo těžké opustit Egypt! Bylo mnohem těžší opustit Egypt, který se Božímu lidu vryl do srdce, než ten, ze kterého prchali. Tento Egypt si stále nosili s sebou. Na cestě se ustavičně objevuje pokušení oplakávat tamní blahobyt, obracet se zpět, vázat se na minulé vzpomínky, na nějakou modlu. Pro nás platí totéž: návratu k Bohu překáží naše nezdravá lnutí, zdržují jej svůdné smyčky neřestí, klamné jistoty vkládané do peněz a vnějšího zdání, ochromující bědování nad vlastním osudem. Pokud chceme kráčet dál, je třeba těmto přeludům strhnout masku.
Položme si tedy otázku: jak na pouti k Bohu postupovat? Pomůže nám vyprávění Božího slova o takových cestách zpět. Pohleďme na marnotratného syna a pochopíme, že také pro nás nastal čas vrátit se zpět k Otci. Jako onen syn jsme zapomněli na vůni domova, cenné jmění jsme promrhali v nicotnostech a zůstaly nám prázdné ruce a nespokojené srdce. Upadli jsme: jsme děti, které neustále padají, jako batolata, která se pokoušejí chodit, ale pokaždé skončí na zemi a potřebují, aby je tatínek vždy zdvihl. Na nohy nás staví Otcovo odpuštění: prvním krokem na naší cestě zpět je Boží odpuštění, zpověď. Co se týče zpovědi, pěkně prosím, aby zpovědníci byli jako otec, který nešvihá bičem, ale objímá.
Dále se potřebujeme vrátit k Ježíši, jako onen malomocný, který se k němu po uzdravení vrací, aby mu poděkoval. Bylo jich vyléčeno deset, avšak on jediný byl také zachráněn, neboť přišel zpět k Ježíši (srov. Lk 17, 12-19). Všichni, skutečně všichni máme duchovní nemoci, ze kterých se sami nemůžeme vyléčit, všichni máme zakořeněné zlozvyky, které sami neumíme vymýtit, všechny nás ochromuje strach, který sami neporazíme. Potřebujeme se připodobnit onomu malomocnému, který se vrátil k Ježíši a vrhl se mu k nohám. Prospěje nám Ježíšovo uzdravení, je zapotřebí ukázat mu své rány a vyslovit: „Ježíši, jsem zde před tebou, se svým hříchem a ubohostí. Ty jsi lékař, můžeš mne vysvobodit. Uzdrav mé srdce, uzdrav mne z malomocenství“.
Boží slovo žádá, abychom se vrátili k Otci a Ježíši. A ještě jsme vyzváni, abychom se vrátili k Duchu svatému. Popel na hlavě nám připomíná, že jsme prach a v prach se obrátíme. Avšak do tohoto našeho prachu Bůh vdechl svého Ducha života. Nemůžeme tedy žít v honbě za prachem, pachtěním se po věcech, které dnes jsou a zítra pominou. Vraťme se k Duchu, Dárci života, vraťme se k Ohni, který vzkřísí náš popel. Onen oheň nás učí lásce – ačkoli jsme nadále prach, jak říká liturgický hymnus, je to „prach zamilovaný“. Vraťme se k modlitbě k Duchu svatému, opětovně odhalme oheň chvály, který spaluje popel nářků a rezignace.
Bratři a sestry, tato naše zpáteční cesta k Bohu je možná jedině díky tomu, že On se vydal na cestu k nám. Opačně by to nebylo možné. Ještě předtím, než jsme se za Ním vypravili, sestoupil k nám, předešel nás, vyšel nám vstříc. Sestoupil ještě níže, než jsme si dokázali představit: učinil se hříchem, smrtí, jak nám připomněl sv. Pavel: „S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem“ (2 Kor 5,21), jak jsme právě slyšeli. Sestoupil do našeho hříchu a smrti, dotkl se hříchu, dotkl se naší smrti, aby nás nenechal samotné a provázel nás na cestě. Naše pouť tudíž spočívá v tom, že se dáme vzít za ruku. Otec, který nás volá, je Ten, který vychází z domu, aby nás vyhlížel; Pán, který nás uzdravuje, je Ten, který se dal zranit na kříži; Duch, který nás přivádí ke změně života, je Ten, který silně a něžně vane nad naším prachem.
Proto ona apoštolova úpěnlivá prosba: “Smiřte se s Bohem!” (v.20). Smiřte se s Bohem, protože ona pouť se nezakládá na našich silách, nikdo se s Bohem nesmíří vlastními silami. Obrácení srdce, projevované gesty a úkony, je možné jedině tehdy, pokud vychází z prvenství Božího konání. K Bohu nás nenavracejí naše schopnosti či zásluhy vystavované na odiv, nýbrž jeho milost, nabízející se k přijetí. Zachrání nás milost, spása je čirá milost, čirá bezplatnost. Ježíš to jasně řekl v evangeliu: Neospravedlňuje nás spravedlnost, prokazovaná před lidmi, nýbrž upřímný vztah k Otci. Na počátku našeho návratu k Bohu stojí uznání, že potřebujeme Jej a Jeho milosrdenství, potřebujeme Jeho spásu. Toto je správná cesta, cesta pokory. Buď vnímám, že jsem potřebný, anebo se cítím soběstačně.
Dnes skláníme hlavu, abychom obdrželi popelec. Na konci postní doby se skloníme ještě víc, abychom bratrům umývali nohy. Postní doba je pokorné sestupování do vlastního nitra a k druhým. Znamená to pochopit, že spása není výstup za slávou, nýbrž pokoření z lásky do naprosté nepatrnosti. Abychom na této cestě neztratili směr, postavme se před Ježíšův kříž, který je Božím mlčenlivým stolcem. Hleďme denně na jeho rány, rány, které si odnesl do nebe a každodenně je ukazuje Otci ve své přímluvné modlitbě. Hleďme denně na jeho rány. V oněch otvorech rozpoznáváme naši prázdnotu a provinění, zranění hříchem, údery, které nám ublížily. Jeho rány jsou pro nás otevřeny a jeho ranami jsme byli uzdraveni (srov. 1 Petr 2,25; Iz 53,5). Polibme je a pochopíme, že právě tam, v nejbolestnějších trhlinách našeho života, nás Bůh očekává ve svém nekonečném milosrdenství. Právě tam, kde jsme nejvíce zranitelní a nejvíce se stydíme, nám Bůh vyšel naproti. A nyní, poté, co nám vyšel vstříc, nás zve, abychom se k Němu vrátili a znovu se těšili z toho, že nás miluje.
Přeložila Jana Gruberová, převzato z Radia Vatikán
Postní doporučení papeže Františka
Z poselství papeže Františka k postní době 2018 nabízíme 15 jednoduchých skutků lásky, jak ji konkrétně můžeme projevit:
1) Usmívej se, křesťan je vždy radostný!
2) Děkuj (i když nemusíš).
3) Řekni druhému, že ho máš rád.
4) Radostně pozdrav lidi, které potkáváš každý den.
5) Vyslechni povídání druhého bez posuzování, s láskou.
6) Zastav se, abys pomohl. Buď pozorný k tomu, který tě potřebuje.
7) Povzbuď někoho.
8) Uznej úspěchy a kvality druhého.
9) Odděl to, co nepoužíváš a daruj to potřebnému.
10) Pomoz někomu, aby si mohl odpočinout.
11) Napomeň s láskou, nemlč ze strachu.
12) Buď jemný a citlivý k těm, které máš kolem sebe.
13) Ukliď nebo vyčisti nějaký nepořádek doma.
14) Pomoz druhému překonat jeho potíž.
15) Zatelefonuj nebo navštiv své rodiče (nebo někoho osamělého).
Dále papež František navrhuje, jak zlepšit své postní chování:
1) Posti se od negativních slov, mluv zdvořile.
2) Posti se od nespokojenosti, naplň se vděčností.
3) Posti se od hněvu a naplň se mírností a trpělivostí.
4) Posti se od pesimismu a naplň se nadějí a optimismem.
5) Posti se od starostí a naplň se důvěrou v Boha.
6) Posti se od stížností a syť se prostými věcmi života.
7) Přestaň živit napětí a naplň se modlitbou.
8) Posti se od hořkosti a smutku a naplň srdce radostí.
9) Posti se od egoismu a sobectví a naplň se soucitem k druhým.
10) Posti se od neodpuštění a naplň se smířením.
11) Posti se od slov a naplň se tichem, abys naslouchal druhým.