Den nemocných slavíme v den památky Panny Marie Lurdské. Nemoc nejen něco bere, jak často vnímáme, ale také obohacuje. Nemocní bratři a sestry potřebují naši láskyplnou pomoc, ale jsou také zdrojem velkých milostí a požehnání. Pro povzbuzení uvádím: Pascal měl v životě období, kdy nemohl přijímat Pána Ježíše ve svatém přijímání. A tak si vzal k sobě nemocného člověka, o kterého se staral. Říkal, já zde mám Krista v tomto nemocném člověku. Měl takové zajímavé přijímaní. Ale bylo to hluboké pochopení. On se zde stará o nemocného, ve které je přítomný Pán Ježíš.
Hromadné udělování svátosti nemocných se odkládá na „lepší časy“, vzhledem k epidemiologickým opatřením. Udělování jednotlivcům je možné kdykoliv. Neváhejte a dejte o sobě, či o nemocných doma, vědět.
Svátost nemocných nebo poslední pomazání?
Setkal jsem se s jedním člověkem, který říká: „Pane faráři, všiml jsem si, že jste byl u sousedů. Jsou nemocní, ale to je s nimi už tak špatné?“ Říkám: „jaký je jejich zdravotní stav nevím, ale jsou věřící a říkají, že s Pánem Bohem snášet nemoc a utrpení je snadnější. A také se necítíme tak opuštěni a bezmocní.“ Někdy lidé chápou pomazání nemocných jako znamení a potvrzení blízké smrti. To není dobrý pohled. Ale i kdyby byl kněz pozván k vážně nemocnému, nebo dokonce umírajícímu, pak mu tato svátost, také eucharistie, či smíření pomáhají přejít z tohoto světa do věčnosti. Myslím, že je třeba říct, že v Ježíšově blízkosti nikdo na žádnou nemoc neumřel. Ježíš vždy uzdravuje a dává nový život. Posuďme: „K Ježíšovi přiváděli všechny nemocné, postižené rozličnými chorobami a trápeními, posedlé, náměsíčné, ochrnulé, a on je uzdravil.“(Mt 4,24) Uzdravování nemocných je znamením, že Ježíš může ještě daleko více.
Když se přijetí pomazání nemocných bráníme, říkám si, že jsme jako malá děcka, která nechtějí jít domů, protože si hrají nebo se cítí provinile. Nezapomeňme, že máme domov u Pána, nebeského Otce, ke kterému nás chce Ježíš přivést. Nebraňme se, důvěřujme.